Docházejí nám tu síly. Všem. Jak fyzické, tak psychické. Člověk by řekl, že celé dny jen od rána do večera sbíráme citrony a že to nemůže být tak hrozný. Ale je. A je to možná ještě o kousek horší. Protože prostě od rána do večera jenom sbíráme citrony. Je nám jedno, jestli je pondělí nebo neděle, prostě ráno vstaneme a jdeme sbírat citrony.
Kdo mě zná, ví, že mám těžká rána. Tady ale má těžká rána dostávají ještě úplně jiný rozměr. Vůbec vyjít z auta je pro mě výzva na 10 minut. K snídani s vypětím všech sil zvládnu smíchat jogurt s lupínkama a do práce musí řídit Zuzka, protože já bych někde nabourala. V práci se jen přesunu z auta do binu a první půlhodinu předstírám, že jsem citron. Zkouším to už pátý týden, ale zatím jsem vždycky musela vylézt a jít radši sama sbírat.
Zajímavé je, že jsme se Zuz jely do Gisborne (město, ve kterém se aktuálně nacházíme) jen na 3-4 týdny sběru jablek. Zuz původně nechtěla pracovat vůbec a já jsem se chtěla co nejrychleji přesunout na Jižní ostrov. Bohužel nás tu ale zastihla zima a my musely přehodnotit své plány. Jestli chceme dál žít v autě, tohle místo je asi nejjižnější bod, kde se to dá přežít. Ono totiž na Novém Zélandu není tak teplo, jak si spousta z nás představovala. Právě na Jižním ostrově dokáže být asi taková zima jako v Česku, možná ještě o něco tužší. A to nechcete spát v autě, věřte mi. Tady v Gisborne by teplota neměla klesnout pod nulu. A tak jsme se rozhodly náš pracovní pobyt tady mírně prodloužit. Teď jedeme šestý týden nad původní plán.
To s sebou ale přináší již zmíněnou únavu. Pracujeme jedenáctý týden v kuse, volných dnů bychom napočítali na prstech (naštěstí nejen jedné ruky). Nechci si teď stěžovat, jsem stále moc vděčná, že tu mohu být a že mám kde pracovat, jen se snažím přiblížit realitu našich dní a vysvětlit, proč každé ráno předstírám, že jsem citron.
Například dnes ráno se náš tým sešel u traktoru a začali jsme výčet našich neduhů – 4x přetížené předloktí, 3x bolavé koleno (z toho 2x bez předešlého zranění), 2x zablokovaná záda, 2x začínající rýma. Kolik byste řekli, že nás v týmu je? Osm? Dvanáct? Ne, jsme čtyři.
Psychická únava se na nás podepisuje asi ještě výrazněji. Jak celý den jenom sbíráme citrony, máme spoustu prostoru přemýšlet a prozkoumávat všechny bubáky, co se nám schovávají v hlavách. Myslím, že každý z nás tu nějakého bubáka má a ten si více či méně často říká o naši pozornost. Jsme pak schopní si vytknout třeba i to, že někdo posbíral o strom víc než ten druhý.
Po odnošení několika tun citronů na svých hřbetech se pak přesuneme zpět na tiny house, kde z posledních sil uvaříme oběd na další den a jdeme padnout za vlast. Vzhledem k právě proběhlému mistrovství světa v hokeji získává tento termín úplně jiný nádech. Jsou mezi námi tací, kteří doslova padli za vlast při oslavách postupu českého týmu do finále. Je sice pravda, že jezdíme domů ztrhaní jak koně, ale přece jenom občas musíme trošku upustit páru. A přesně takový večer nastal v sobotu.
Ten den byl speciální hned z několika důvodů. Za prvé jeden člen našeho týmu nás opouštěl a museli jsme se s ním pořádně rozloučit. Za druhé začala série narozenin všech přítomných blíženců, kterých je tu neobvykle vysoká koncentrace. A v neposlední radě se hrál už zmíněný hokej. Jelikož jsme na Novém Zélandu a hokej se hrál v Česku, přímý přenos tady u nás začínal o půl jedné v noci. A tak bylo jasné, že před hokejem musíme uspořádat pořádnou párty, abychom na hokej nemuseli v noci vstávat. Je to s podivem, ale tiny house to ustál, my jsme přežili a šéf nás nezabil, i když jsme ho budili celou noc.
Zato naše únava nám za tento večer moc nepoděkovala. V neděli jsme ráno zase vstali, jeli do práce a já půl hodiny předstírala, že jsem citron a doufala, že mi to tentokrát projde.
