Po výletě na ostrov Rangitoto a Sky Tower mi na mém aucklandském bucket listu zbývala už jenom jedna položka – One Tree Hill. Sopka, kterou jsme viděly poprvé hned cestou z letiště. Takový místní Ještěd (kopec a na něm velké cosi). Shodou okolností jsme přímo pod touto sopkou spaly, takže bylo jasné, že se tam další den vydáme. K mému velkému zklamání, to velké cosi byl jen sloup tyčící se do nebe.
Zklamání naštěstí netrvalo dlouho. Už u oběda jsme se sešli s našimi českými kamarády, na které jsme tu čekaly jako na smilování. Jednak nám vlili zase trochu života do žil, protože přijeli teprve před pár dny. Ale hlavně jsme se s nimi mohly podělit o naše těžce nabité cestovatelské zkušenosti. Například kde najdou na cestách sprchy (mimochodem kromě záchodků v Kawakawa, taky na záchodcích v Kaitaia a v loundrymatu v Paeroa). Nakonec jsme spolu strávili skoro dva dny. Naučili nás hrát kanastu, vzali nás na pláž a k vodopádům a mohly jsme se u nich na Wwoofingu vysprchovat.
Od Dany s Márou jsme vyrazily do Hamiltonu, kde jsou nádherné zahrady. Moc jsme o nich nevěděly, takže jsme neměly žádná očekávání. Ale předčilo by to i ty nejbláznivější představy. Nebo nám to tak aspoň přišlo. Můžete posoudit sami na konci článku, kam přidám fotky. (Jsou až na konci, abych Dany neprozradila víc, než si přeje znát.)
Z Hamiltonu na západ jsme vyrazily na lekci surfování. Jít surfovat mě lákalo od chvíle, co jsme přijely na Nový Zéland, ale moje koleno si o tom myslelo svoje. Musím uznat, že jít surfovat 7 týdnů po operaci by asi nebyl nejlepší nápad. Vydržela jsem tedy o pár týdnů déle a surfovací zážitek jsem si mohla užit naplno. O to lepší bylo, že jsme si ho se Zuz užily bok po boku, respektive surf vedle surfu. Pro Zuz to navíc byla první surfovací lekce, ale tak jí nadchla, že hned po jejím skončení začala hledat surfy v nejrůznějších bazarech.
Naopak na východ to je z Hamiltonu už jenom kousíček do Cambridge a k jezeru Karapiro. Jezero Karapiro je jedno z prvních veslařských jezer, na která jsem se chtěla podívat už od doby co vím, jaký rozdíl je mezi veslem a pádlem (což je mnohem později, než jsem ochotná veřejně přiznat). A tak byla naše další zastávka jasná. Nakonec jsme měly takové štěstí, že se na Karapiru zrovna jely veslařské závody místních středních škol. Neodolala jsem, a šla se zeptat do jedné loděnice, jestli by mi nepůjčili loď. Tam jsem dostala kontakt na Belle, která mi řekla, ať přijdu další den v 6 večer na trénink a něco vymyslíme.
V pondělí celý můj den směřoval k šesté hodině večer. U loděnice jsme pro jistotu byly už v 5, abych náhodou nepřišla pozdě. Ve tři čtvrtě na 6 se začali trousit další lidé. Trochu mě překvapilo, když se mě začali ptát, jestli jsem už někdy veslovala. Až po nějaké chvíli mi došlo, že jsem se ocitla na tréninku hobíků, kteří veslovat teprve začínají. Je naopak překvapilo, když jsem jim řekla, že vesluju 12 let. Nakonec to ale dopadlo skvěle. Dostala jsem se do zkušenější posádky (to znamená, že moje kolegyně v lodi veslovaly už aspoň rok), ujely jsme 8 kilometrů a dokonce si vyzkoušely 3 závodní starty. Pro polovinu posádky to byly úplně první závodní starty v životě. A největší třešnička na dortu byla, když nějaký trenér na břehu naložil Zuz na svůj motorák a ona se mohla projet po Karapiru taky.
Pro mě ale nejzásadnější zážitek byl, když nám ráno kolem auta projela na vodě celá novozélandská reprezentace. To je totiž ten důvod, proč jsem chtěla veslovat na jezeře Karapiro. Chtěla jsem se projet po stejných vodách, jako největší legendy našeho sportu. A vzhledem k tomu, že Karapiro má na svém břehu hned tři parkoviště, kde můžeme s autem přespat, bylo jasné, že tuhle příležitost si nenechám ujít. Hned v 7, chvilku po probuzení jsem slyšela ten známý zvuk megafonu a vesel cvakajících v havlinkách. Vyskočila jsem z postele a šla si užít pohledu na lidi, co znám z televize. Naštěstí jejich trénink trval přes dvě hodiny, takže jsem měla dostatek času si během něj zacvičit, nasnídat se, umýt nádobí a ještě chvíli posedět na břehu.
Pak už naše cesta pokračovala dál na východ, do městečka Rotorua. Rotorua je město termálních pramenů. A je to cítit. Doslova. Puch zkažených vajíček nás doprovázel na každém kroku (naštěstí mně to voní jako popcorn, takže jsem si mohla jít ráno i zaběhat). Nezůstávaly jsme proto ve městě moc dlouho. Vlastně jsme jen přespaly, podívaly se do moc krásného Redwood lesa, vykoupaly si nohy v termálním prameni a jely jsme o dům dál.
Respektive o další vodní plochu dál.
A tady přichází na řadu zahrady (Dany, pozooor!)
