Ráno po výletu na kiwi jsme vlastně celé všichni prospali. Většina z nás vstala až někdy kolem poledne. Vzhledem k tomu, že nám z víkendu zbyla jen neděle, stihli jsme pak v zásadě jen nakoupit, uvařit jídlo na další den a šli jsme zase spát, abychom byli připraveni na nový týden.
Ten nám v práci kromě thinningu přinesl ještě girdling, weeding a nakonec i male prunning. To, že thinning je otrhávání nechtěného ovoce už víme. Další názvy a práce s nimi spojené byly čím dál tím náročnější.
Začínali jsme postupně od jednodušších po složitější. Při girdlingu jsme chodili kolem kiwi stromů a dělali jim zářezy do kůry, aby se od sebe “obpojily” kořeny a koruna a kiwi byly větší a lépe chutnaly. Ale museli jsme dávat velký pozor. Kiwi stromy se totiž dělí na kluky a holky, a tak jsme museli pečlivě koukat, abychom “obřezali” jenom holky.
Weeding je naše staré dobré české plení. Tady jsme ale pleli jenom plevel, který dosahoval výšky kolen a více. Zbytek sil jsme si nechávali na odstraňování planých kiwi stromů a jejich větví. V rámci prevence přenosu infekcí mezi stromečky, jsme měli skoro zakázané používat nůžky. Zato jsme mohli trhat, lámat, dokonce i kopat do všech kiwi stromů s červenými chlupy (normální kiwi strom je zelený až hnědý a hladký).
Poslední dva dny jsme dělali male prunning. Jak už jsem zmínila, kiwi má holčičí a klučičí stromy. Klučičí stromy jsou potřeba pouze při opylování. Aby holčičí strom mohl plodit kiwíky, musí včelky při opylování smíchat holčičí pyl s klučičím. Proto stačí, když je klučičího stromu jenom trošku. Zároveň si nesmí stínit, aby měl dostatek květů. Proto povolali do akce nás, s nůžkama v ruce (a dezinfekčním sprejem ve druhé), kteří přebytečné větve stříháme.
Žádná z těchto prací není náročná, ale když ji děláme devět hodin, z každé nás začne něco bolet. Naštěstí to je pokaždé jiná část těla. Večer po práci už nám obvykle mnoho sil nezbývá. Jsme často rádi, že můžeme jenom sedět a koukat na kiwi z dálky. Ve středu se náš večerní program ale otočil o 180°. Respektive už v sobotu večer, kdy jsme se přihlásili na středeční pub quiz (hospodský kvíz).
Od soboty jsme nemluvili o ničem jiném, než o středečním kvízu. To, že na něj jdeme věděli úplně všichni, a to včetně dvou koček, které tu s námi žijí. Upínali jsme na to veškerou svoji energii. Každý večer jsme se zdravili slovy “ahoj, a dobře se vyspěte na středeční kvíz”. Co na tom, že bylo teprve pondělí.
Radost nám dělal i název našeho týmu. Pracujeme v sadu, který se jmenuje Kotare. Napadlo nás se pojmenovat po něm, ale báli jsme se, že uděláme šéfovi ostudu, a tak jsme se raději přejmenovali na “Kantare”. Paní majitelka se nás hned při registraci ptala, co to znamená. Vysvětlili jsme jí, že to je takový speciální stav, který nastává, když to člověk přežene s pitím. Když jsme ve středu přišli na náš vysněný kvíz, usazovala nás ke stolu slečna se šibalským úsměvem a slovy “To vaše jméno znamená opilý, že?”
Pravidla kvízu byla poměrně snadná a pochopili jsme je rychle. Záludnější bylo bonusové slovo. Každé kolo jsme dostali nápovědu, která nás měla přiblížit k jeho uhodnutí. Zároveň jsme ale s každým dalším kolem mohli dostat za jeho uhodnutí méně bodů. První dvě nápovědy byly úplně mimo. Slova “ford” a “rapid” nám měla napovědět, jaké město hledáme. V druhé nápovědě sice byla na obrázku fotka pražského metra, ale zároveň se ptali na místo s oceánským klimatem. Až při třetí nápovědě a slovech “pivní lázně” celý náš stůl unisono zakřičel “Praha”. Ještě teď, o týden později nám vrtá hlavou, že zrovna na náš první kvíz bylo bonusové slovo Praha. Ještě víc ale nechápeme, jak jsme mohli ignorovat ten obrázek metra. Vždyť já sama jsem přímo na téhle zastávce strávila hodiny čekáním na spoj domů.
První polovina kvízu nám šla až překvapivě dobře. Celá čtyři kola jsme se pohybovali kolem třetího místa (z více než dvaceti týmů). Po hodině hry nám ale začala docházet energie, blížila se hodina naší večerky a my začínali pomalu usínat na stole. A propadat se v pořadí. Za jedno kolo jsme dokonce dostali pouhé dva body z deseti. Upřímně nás překvapilo množství a hlavně náročnost novozélandských otázek. Jednou z nich bylo, koho si loni brala Jenny z Hawke’s Bay. My sotva víme, kde je Hawke’s bay. Nakonec jsme přece jenom skončili třetí, ale od konce.
Když jsme se po desáté večer konečně dostali do postele, upadli jsme do mrákot a doufali, že zbylé dva dny v práci nějak doklepeme. Druhý den u oběda jsme ale stejně začínali plánovat, jak příští týden znovu vyrazíme na další kvíz.
