Je neděle 3.12. 9:30 a my konečně stojíme před letištěm v Budapešti. Čeká nás dlouhá a náročná cesta na Nový Zéland. Ale cesta která vedla sem byla ještě mnohem delší a náročnější.
Začala vlastně už v listopadu 2022, kdy nás se Zuz napadlo, že bychom mohly vyrazit na Nový Zéland. Pokračovala v dubnu 2023, tehdy jsme se přihlásily o Working holiday víza. A dostaly jsme je. Pak už jsme pomalu začínaly plánovat odjezd, vymýšlely nejrůznější možnosti práce i bydlení a hledaly nejlevnější letenky. Až jsme je našly. Magické datum 10.10. mělo být dnem, kdy přeletíme půl světa a začneme “nový život” u protinožců.
Ale nebyla bych to já, abych to nějak nezkomplikovala. Na začátku záři jsem udělala svoji (zatím) poslední stojku. Z ní jsem dopadla na dlažbu kolenem napřed. Od té doby nejenže nedělám stojky, ale taky neběhám po kopcích a vlastně nedělám žádnou ze svých oblíbených aktivit. Natrhla jsem si vaz v koleni a abych všechny tyto aktivity mohla znovu někdy dělat, musela jsem v říjnu začít balit do nemocnice místo na Nový Zéland.
Přitom jenom dopátrat se správné diagnózy mi zabralo skoro měsíc. První doktor mě poslal na rentgen s podezřením na zlomeninu čéšky. Druhý doktor, který ten rentgen četl, mi řekl, že čéška je sice v pořádku, ale taky ať si sbalím tašku do nemocnice. Za tři dny jsem měla nastoupit na operaci poraněného menisku. O dva dny později mi třetí doktor ještě před začátkem hospitalizace řekl, že koleno mám jenom naražené, že to bude v pohodě a ať jdu domů. Čtvrtý doktor mi za týden na kontrole řekl, že to je nejspíš utržený přední křížový vaz a ať přijdu na operaci za tři měsíce. Když jsem se ptala, jestli by to nešlo jindy, protože mám za měsíc odlétat na Nový Zéland, řekl mi, ať přijdu za rok a pořádně tu nohu do té doby naposiluju. Nevím, mám pocit, že po tom, co ta noha ujela o prázdninách na kole 950 km do Chorvatska a před dvěma týdny uběhla 50 km na Žilinou, nemá moc co posilovat. Každopádně bych byla ráda, kdybych ji mohla začít naplno používat i dřív než za rok. A tak jsem se tímto verdiktem rozloučila s úrazovou nemocnicí v Brně a vyrazila do Prahy za doktorem, který se specializuje na kolena sportovců.
Tento pan doktor naštěstí nevymyslel další, pátou, diagnózu. Potvrdil podezření na poranění předního křížového vazu a objednal mě na 18.10. na operaci. Taky mi řekl, že za 6-8 týdnů po operaci bych mohla být znovu schopná nějakého provozu, za 3 měsíce dokonce běhu.
A tak jsem 18.10. vyrazila místo na nějakou farmu na Novém Zélandu do nemocnice v Berouně. Od té doby moje koleno zdobí dva roztomilé křížky, svaly zmizely v nedohlednu a náš odsun k protinožcům se posunul o dva měsíce. Na druhou stranu jsme díky tomu zažily ještě aspoň kousek pořádné české zimy. I s nefalšovanou kalamitou na D1. Vinou zcela neočekávatelného sněžení na začátku prosince měl náš autobus do Budapešti, takové zpoždění, že jsme radši jely vlakem o 4 hodiny později. Vlak měl zpoždění pouhých 25 minut, což bylo velmi v pohodě oproti 210 minutám u autobusu. Naštěstí jsme s komplikacemi na cestě do Budapešti počítaly a vyrazily jsme o den dříve. Vánoční trhy jsme si sice neprošly a na ubytování jsme padly rovnou do postele, ale aspoň už nesedíme doma a blížíme se k vysněnému cíli.
Za dvě hodiny nám odlétá první letadlo a my už se nemůžeme dočkat, co nám následující dny, týdny a měsíce přinesou.
