Moje islandské “poprvé”
Island byl už od dětství mou vysněnou destinací a naštěstí jsem na něm měla i příjemnější zážitky než jen tmu, zimu a práci v rybárně.
Poprvé jsem na Island vyrazila na začátku května 2022. Tehdy tam Zuz pracovala v restauraci a já jsem plánovala ji tam jet překvapit na její narozeniny. Původně jsem jí slibovala, že se za ní stavím až po zkouškovém, ale nakonec jsem v rozvrhu přece jen našla pár volných dnů a hned jsem věděla, jak je využiju.
Můj výlet původně vypadal poměrně idylicky. Na tajno jsem si našla letenky Praha-Keflavík a Keflavík-Praha jen s jedním přestupem. V Londýně cestou tam a v Římě cestou zpátky. Před Zuz jsem všechno tutlala a slibovala, že ji po zkouškovém přiletím navštívit. Týden před mým odletem mi ale řekla, že její šéfové jedou na dovolenou a že bude mít víc práce než doposud. Já jsem vysrabila a všechno jí vyklopila. Především teda to, že za týden přiletím. Musela si chudák překopat celý rozpis směn, ale nakonec se to vyplatilo a byly jsme celých 5 dní spolu.
V den odletu na Island jsem ještě stihla jít do školy, projet se na kole a zaběhat si, upéct sušenky a navařit si jídlo na cestu. Letadlo mi letělo až v 7 večer, takže jsem chvíli před 6 dorazila na letiště.
Ale nebyla bych to já, kdyby v mém plánu nebyl nějaký háček.
Trochu úzko mi začalo být, už když jsem si všimla, že letím z Terminálu 1 – mimo Schengenský prostor. Nicméně jsem to neřešila, letím přece na Island, tam doletím i na občanku.
Podruhé se mi už trochu orosilo čelo, když jsem nemohla projít turniketem, který scanoval pasy. Občanku nesnímal. Hodný pan sekuriťák mě ale poslal k přepážce s člověkem, tam mě zkontrolovali a pustili v pohodě dál.
A pak mi to došlo. Vždyť já letím do LONDÝNA, mimo Schengenský prostor, mimo EU, a mám s sebou jenom OBČANKU. Sedla jsem k internetům a čtu: “Vstup do Velké Británie pouze s pasem”, “Od 1. října 2021 není možný vstup do Británie s občanským průkazem”… A do háje.
Volám mamce, co jiného taky dělat v krizové situaci. Bohužel ani nejschopnější člověk na světě – máma – neumí přesvědčit Brity, aby během 20 minut přepsali své zákony a pustili mě do země jenom s občankou. Do toho na odletové tabuli naskočilo zpoždění našeho letadla o 90 minut. Znovu volám mamce, že musím dalších 90 minut čekat, jestli mě teda pustí nebo ne. Mamka (moudrá to žena) našla jediné logické řešení této situace: “Jeď domů a ten pas si vyzvedni. Když už čekáš, čekej efektivně.”
Tak vybíhám z letiště, sedám na nejbližší taxík a prosím pana řidiče, aby jel vážně rychle, že mi za chvíli letí letadlo. Před domem ho prosím, ať hlavně nikam nejezdí, ať počká, za pět minut jsem zpět a pojedeme zase na letiště. Celá akce vyšla a zpět na letiště vbíhám 20 minut před odletem.
JENŽE já už jsem jednou na tuto letenku přes security prošla, takže mě to teď nechce pustit dál. Už začínám lehce propadat panice. Naštěstí se na scéně opět objevuje nejhodnější pan sekuriťák a pouští mě se slovy “Vy už jste tu byla, že? Tak pojďte tudy.” a pouští mě bokem.
Zbytek cesty už byl poměrně poklidný. Do Londýna mě pustili. Zdřímla jsem si 15 minut na zemi ve vstupní hale a dalších 30 minut na sedačce pro hendikepované (ze které mě následně vyhodili).
V Keflavíku přistávám 10:12, ve chvíli, kdy mi měl odjíždět autobus k autu, které mi Zuz domluvila. Jedu tedy poprvé v životě stopem. Pak už jenom 2:45 hod autem na trajekt, 45 minut trajektem a jsem u Zuz.
Po dobrodružné cestě tam byl zbytek dovolené až trapně bez komplikací. Viděly jsme: Puffin run, Seljalandsfoss, Skógafoss, Reynisfjara beach a všechny sopky na Vestmanských ostrovech.
Tři Zuzky na Islandu
Znovu jsem se na tato místa a ještě mnoho dalších vydala přesně o rok později. Když jsem totiž v květnu 2022 uviděla The Puffin run u Zuz na ostrově (který jsem tehdy prošvihla o pouhé tři hodiny), věděla jsem, že se závodu musím zúčastnit. Jedná se o 20 kilometrů dlouhý závod přes (údajně) nejkrásnější golfové hřiště v Evropě, pod sopkami a přes lávové pole, po obvodu úplně celého ostrova (včetně všech zákoutí, aby to na těch 20 km vyšlo).
Tentokrát jsem nevyrazila sama, ale se Zuzkou. Navštívit Zuzku. Já, Zuzka… Ano, byl to výlet tří Zuzan, což nám lehce komplikovalo situaci. Na druhou stranu naše okolí to nemohlo mít jednodušší. Stačilo zavolat “Zuzko” a otočily jsme se všechny. Dobře, pojďme to zjednodušit. Vyrazila jsem se Zůzou navštívit Zuz. (Já jsem já, tam je to jednoduché.)
Se Zůzou jsme se měly potkat v Ostravě v autobuse, kterým jsme měly dojet na letiště v Katovicích. Už to nevyšlo. Zůzy první spoj měl zpoždění, takže nestihla druhý spoj a pak ani ten třetí, ve kterém jsme se měly potkat. Já jsem jela podle plánu, ale nakonec jsme měli zpoždění i my a se Zůzou jsme na letiště dorazily jen 10 minut po sobě.
Na letišti začala houstnout atmosféra, když každému cestujícímu měřili velikost příručního zavazadla (nás zachránila potravinářská fólie, kterou jsem si prozřetelně cestou pořídila, a mohly jsme díky ní naše zavazadla výrazně zmenšit). Po nástupu do letadla nám pan pilot oznámil, že máme moc zavazadel, a jsme tedy moc těžcí, takže musíme letět s mezipřistáním ve Stavangeru. Ale co je dobrá zpráva, vyhráváme tak dva lety za cenu jednoho. Malé děti a jejich rodiče jeho nadšení úplně nesdíleli.
Pak už ale vše probíhalo podle plánu (který jsme tvořily za chodu). První noc v Reykjavíku, nejlepší skořicový šnek na světě k snídani, procházka městem, výlet do termálních pramenů. Druhá noc na koňské farmě ve Hveragerdi a pak hurá na ostrov.
Špatné vzpomínky z podzimu na sebe nenechaly dlouho čekat a první noc na ostrově byla krušná. S blížícím se Puffin runem mi ale bylo čím dál tím líp a ráno před závodem jsem šťastně běhala po celém bytě. Zuz nakonec ukecala i svého kolegu, aby běžel taky. Říkala mu “Pojď, vždyť jsi tady trénoval, máš na to!” Potom jí děkoval, že ho nahecovala. Trošku mu závidím, mě ráno před startem řekla: “Zuzi, ale nezapomeň, že na to nemáš natrénováno.”
Běželi jsme tedy já, Zůza a Mára. Zuz nám fandila na elektrické koloběžce, která se jí po 2 km vybila.
Zbytek dovolené nám pršelo od rána do večera. Ale na fotkách to vidět není a to je hlavní, ne? Viděly jsem vodopády, dotkly jsme se ledovce, natočily jsme tuleně ve skoku a máme fotku z Diamond beach. Taky jsme se prošly po dvou národních parcích (Þingvellir a Skaftafell), obešly kráter Kerid, pohladily si ovečky a snědly hromady úžasných snídaní.
