4. den
I dnes jsem spaní vzdala dřív než bylo potřeba. Potřebovala bych spát ještě tak půl dne, ale kolo volá. Zuz ještě spala, tak jsem ji chtěla překvapit přefiltrovanou vodou. Po chvíli jsem slyšela, jak ji někdo vyhazuje s tím, že tu nemáme co dělat. Naštěstí pánovi stačilo říct, že to máme domluvené s veslaři a byl v pohodě. Jen nás poprosil, abychom se sbalily před 8:45, aby nás neviděli veteráni, kteří přijdou hrát tenis.
Díky rychlejšímu startu dne vyrážíme o hodinu dřív než jsme byly zatím zvyklé. Jedeme taky rovnou nakoupit, protože je neděle a to v Rakousku budou zavřené obchody. I to nám ušetří čas. Dřívější start nám ale maří potřeba jít na záchod. To se špatně řeší uprostřed města. Nakonec zastavujeme v nejbližší kavárně, kde pak sedíme další hodinu. Takže místo před 10 vyrážíme z Břeclavi hluboce po 11.
U hranic si fotíme dnešní první společnou fotku. Od té doby nám to vůbec nejde. Zastavujeme na každém rohu, každý kopec nám dělá neskutečný problém a nejede nám to ani z kopce. Přes napuchlé oči ani nevidíme krásy okolní přírody.
U každé lavičky přemýšlíme, že si dáme oběd, ale nejdřív je moc brzo, pak tam není výhled, pak moc fouká… Nakonec dojedeme do nějaké vesničky a sedneme si před kostel na schody, protože už máme takový hlad, že bychom dál nedojely. Po obědě dojedeme s vypětím všech sil do další vesničky, kde nabereme vodu a uděláme největší chybu dnešního dne – nedáme si zmrzlinu. Následujících 10 kilometrů si to vyčítáme a hledáme jakékoli jiné místo, kde bychom si ji mohly dát.
Už zase máme hlad, dáme si proto svačinu vedle zavřené cukrárny a na mapách si najdeme zmrzlinárnu s nejlepším hodnocením v okolí. V hlavách už máme jen představu studené zmrzliny, a tak se stalo, že si Zuz na našem svačinkovacím místě zapomněla brýle. Když to zjistila, neslyšela jsem ji přes silný vítr a jela jsem dál. Že za mnou není jsem zjistila až když jsem nevěděla, kam mám jet. Myslela jsem, že jsem špatně odbočila a Zuz už nenajdu protože mapu má ona. Taky jsem věděla, že se jí nedovolám, protože obě jezdíme s telefonem v leteckém režimu, ať šetříme baterku. Situace zní víc dramaticky než objektivně byla, našly jsme se do pěti minut, ale nepříjemné to bylo hodně. Zvlášť když si člověk uvědomí, jak je bez toho druhého bezmocný.
Dál už šlo všechno hladce. Zmrzlinárnu jsme našly, daly jsme si skvělou raffaelo zmrzlinu a naše nálada se zvedla asi o 1000%. Dokonce se nám vrátila i energie. Už jen najít místo na spaní a můžeme slavit. I to šlo docela hladce. V plánu bylo zajet na další fotbalové hřiště a doufat, že se budeme mít koho zeptat, jestli tam můžeme spát. Když už jsme to chtěly vzdát, přijel mladý borec zahrát si tenis na kurtu vedle hřiště. Běžíme za ním, jestli by bylo možné tam spát. On jen pokýve, zavolá kamarádovi a řekne nám, že když tam nenecháme žádné odpadky, tak je s tím v pohodě. Takže spaní taky máme a nakonec jsme našly i kýbl, ve kterém jsme se mohly umýt a vyprat si další kusy smradlavého oblečení. Pak už jenom večeře a šťastně do hajan.
