Cesta z města 

A je to. Jsem tu. V hotelu Actif nad městečkem Ål (výslovnost [ol]). Cesta sem byla na moje poměry až neobvykle klidná, plynulá a téměř bez komplikací. Teda až na to, že mi nepřijel vlak, kterým jsem měla do Ål jet, ale nepředbíhejme.

Obvykle bývám z cest lehce nervózní. Nikdy to není nic závažného, většinou jsem jen trochu nesvá, jestli jsem si s sebou vzala všechno, jestli bez obtíží projdu security control na letišti, jestli v klidu najdu všechny spoje a hlavně jestli budu všude včas. Pobyt na letišti mi nedělá moc dobře a přesun z bodu A do bodu B mi přijde jako ztráta času. Tahle cesta ale byla jiná. Nic z toho nenastalo. Jednotlivé položky programu jsem řešila krok po kroku až ve chvíli, kdy to bylo potřeba, a nakonec se to celé poskládalo ještě líp, než jsem si mohla přát.

Před odjezdem jsem absolvovala klasické kolečko návštěv a loučení. Naštěstí se pryč vydávám už tak často, že si na to všichni, včetně mě, zvykli a berou to spíš jako příležitost k setkání než jako srdcervoucí záležitost. Taky jsem se už zase přestěhovala zpátky do svého dětského pokoje, jen proto, abych za 8 dní znovu balila kufry a vyrazila dál.

Před cestou jsem si toho moc nezjišťovala ani nezařizovala. Věděla jsem den odletu a přibližně jsem i tušila z jakého letiště mi to letí. Dva dny před odjezdem jsem se ujistila, že opravdu letím z Krakova, jak si pamatuju, a podívala se i na čas odletu. Když jsem zjistila, že mi to letí ve 12:50 a autobusem můžu přijet buď v 6:10 nebo 14:10, přijala jsem to jako fakt a zvolila autobus, který vyjížděl v 1:10 z Brna.

Noční autobus plný chrápajících Poláků není můj nejoblíbenější dopravní prostředek, ale za ta léta cestování jsem si vybudovala skvělou schopnost usnout na jakémkoli neobvyklém místě. Dokonce bych řekla, že mi usínání v autobuse, v letadle, případně na letišti jde podstatně lépe, než usínání v posteli. Takže jsem si dala krásné tři hodinky spánku cestou v autobusu, další tři hodiny na lavičce na letišti, a nakonec jsem přihodila ještě další hodinu a půl v letadle a dostala se tak skoro na doporučovaných 8 hodin.

Do Osla jsem doletěla se západem slunce (ve 3 odpoledne) a nějakým zázrakem se dostala až na hostel bez jediného zaváhání, ztracení se nebo jakékoli jiné komplikace. A to jsem ještě ráno ani nevěděla, kde přesně budu spát.

Po krásných 7,5 hodinách spánku na nejrůznějších místech, jsem se konečně dostala na hostel, koupila si večeři, vyrazila na zdravotní procházku po okolí a šla konečně opravdu spát. Předešlá noc na mě měla dobrý vliv, usínala jsem jenom dvě hodiny.

Následující den a půl jsem strávila procházkami po Oslu. Hned jako první jsem objevila svoji novou oblíbenou čtvrť Bjørvika, kde se mimo jiné nachází i Oslo Opera. Následovalo povinné kafíčko se skořicovým šnekem, knihovna, světýlka, sekáče a nákupy blbostí, které mi (snad) zútulní moje nové bydlení. Druhý den odpoledne se navíc sluníčko rozhodlo, že celému Oslu zlepší náladu a asi dvě hodiny se promenádovalo po obloze. 

Nic moc jsem od Osla nečekala, ale udělalo na mě vážně dojem svojí čistotou a málem lidí. Zároveň mám pocit, že mi Oslo vrátilo trochu chuti do života. Řekla bych, že snad všichni Noři se pohybují po městě výhradně po svých a především během. A to absolutně bez návaznosti na objem a tíhu jejich zavazadla. Kdo náhodou neběží s obří taškou přes rameno po ulici, stoprocentně strávil aspoň dvě hodiny v některém z fitcenter, která jsou doslova na každém rohu. Při pohledu na všechny aktivní Nory jsem chvílemi měla chuť vyrazit do nějakého fitcentra taky. Dokonce jsem si začala hledat, jestli v Ål náhodou nějaké takové centrum taky není. Nakonec jsem zůstala jen u procházek po městě (za dva dny jsem ušla asi 30 kilometrů), ale už jen chuť jít sama do posilovny, jsem neměla posledních několik měsíců.

Pak už mě čekalo první zaškobrtnutí celé cesty. Vlak, kterým jsem měla jet, nepřijel. Teda přijel, ale o 40 minut později. V aplikaci mi jen napsali, že očekávají zpoždění kvůli technickým závadám na vlaku a na nástupišti se střídal norský a anglický nápis “vlakový provoz byl narušen”. Vlak ale nakonec přijel, já nastoupila a čekala mě poslední část cesty. A poprvé v životě jsem si uvědomila, že už jenom tím, že nasednu do vlaku jsem produktivní. Vždyť se přesouvám z bodu A do bodu B, přesouvám se z Osla do Ål, kde mě čeká práce. V tuhle chvíli už nemůžu být produktivnější.

Co se opravdu děje a že není cesty zpět mi začalo docházet až v půlce cesty do Ål. Do teď jsem celé tohle dobrodružství brala jako zajímavý nápad a skvělou příležitost poznat další cizí zemi. Teď mi ale vážně začalo docházet, že se jedu na celou zimu zavřít do lyžařského střediska, kolem kterého prostě nic není. Jen zima, sníh a tma. Ale nic se nejí tak horké, jako se to uvaří. A 7 kilometrů od domu mám fitcentrum, tak tam třeba někdy vyrazím.