Konec sezóny na třešních přinesl, kromě oslavné party plné grilování, zmrzliny a piva, taky uvědomění, že je další kapitola zélandského dobrodružství za námi. Měla jsem pocit, že jsem se v práci sotva stihla rozkoukat a bylo hotovo, třešně došly, konec sezóny. Nezbývalo mi nic jiného než se zase vydat na cestu. To už mi chybělo do konce platnosti víz jen něco málo přes měsíc. Stres z přestavby a prodeje auta jsem se rozhodla ještě na pár dní odložit. Měla jsem totiž jeden rest kousek za vesničkou jménem Glenorchy. Naposledy, když jsme tam s kamarády vyrazili, jsme se nakonec nevydali na můj vysněný trek k ledovci Earnslaw. Musela jsem se tam proto vrátit a resty dohnat.
Na rozehřátí a rozhýbání po měsíci bez pohybu jiného než na žebřík a dolů jsem si dala druhé kolo na Ben Lomond, kopec s převýšením 1400 metrů. Už minule jsem podle aplikace Strava vystoupala na vrchol v rekordním čase jako nejrychlejší žena, i tak jsem se pokusila svůj rekord překonat. Tentokrát to vážně nebylo snadné. Lezení na žebřík evidentně nebyla dostatečná příprava, nadávala jsem si celou cestu, ptala se sama sebe jestli to mám za potřebí a několikrát se chtěla otočit a jít dolů. Ale vzala jsem si s sebou svého oblíbeného vodiče a ten mě nakonec vytáhl na kopec o celých 10 minut rychleji než jsem to posledně zvládla sama.
Další den jsme už opravdu vyrazili pod ledovec Earnslaw. Tentokrát bez žádných ambicí na lámání rekordů. Rozhodli jsme se, že pod ledovcem přespíme, což znamenalo si nahoru vynést celou kempovací výbavu a ta se přece jenom trochu pronese. Moje nadávání si a otázky proč to dělám a jestli mi to za to stojí mě od předešlého dne neopustily, naopak se vahou batohu znásobily. Urazili jsme sice jen 8 kilometrů, ale terén byl vážně náročný, kroutil se nahoru, dolů, doleva, doprava, přes strom, pod strom, tady kámen, támhle kámen, takže když jsme dorazili k místu, kde jsme chtěli přespat, výrazně se nám ulevilo. Původně jsme plánovali spát pod širákem, ale nakonec nám byla moc velká zima a radši jsme si postavili stan. Přece jenom je nutné podotknout, že jsme spali asi dva kilometry od ledovce. Ale ještě před tím než jsme zalezli do stanu, využili jsme nulového světelného smogu a asi hodinu koukali na hvězdy. Až ráno při prohlížení fotek jsme zjistili, že jsme dokonce viděli i polární záři.
Druhý den jsme nechali věci tam kde byly a na lehko se šli projít přímo k ledovci. Jedna z mála věcí, které Ráďa na Zélandu ještě nezažil a přál si zažít bylo potkat papouška kea ve volné přírodě. Minutu po tom co své přání vyslovil přiletěli na kámen vedle nás čtyři papoušci kea. Asi dvacet minut jsme jen stáli a koukali na ně.
Dalších dvacet minut stání a koukání jsme si zopakovali přímo pod ledovcem, tentokrát jsme obdivovali honosné skály a všudypřítomné vodopády stékající přímo z nich. Pak už nás čekala nekonečná cesta zpět. Museli jsme jít po stejné stezce jako včera, jediné pozitivum bylo, že jsme tentokrát šli dolů a dělali si dostatek zastávek. I tak jsme po příchodu k autu značnou chvíli jen seděli, jedli svačiny a koukali do dáli. Seděli jsme tam dokonce tak dlouho, že si nás ostatní turisti fotili. Na nohy nás postavilo až kafe v naší oblíbené kavárně, kterou jsme objevili den před tím.
Vrátili jsme se do ní následující den po posledním treku v této oblasti. Vydali jsme se na Routeburn Track, jeden z takzvaných “Great Walků”, oblíbených dálkových treků vedoucích nejkrásnějšími částmi Nového Zélandu. Routeburn měří pouhých 32 kilometrů, což z něj dělá nejkratší Great Walk. Malý háček spočívá v tom, že jediná silnice mezi jeho začátkem a koncem objíždí celé pohoří a cesta autem trvá přes pět hodin. Proto jsme se rozhodli jít jen jeho část a poté se vrátit na stejné místo, ze kterého jsme vyráželi. Dopředu jsme věděli, že z této strany bude začátek dlouhý, nezáživný a povede nudným lesem bez výhledů. Taky jsme ale věděli, že když vydržíme a začátek překonáme, výhledy tam nám to vynahradí. A nespletli jsme se. Výhledy byly zase už neskutečné. Šli jsme podél řeky a vodopádů tekoucích z ledovcového jezera Harris a u toho se mohli kochat mohutnými štíty Conical Hillu a Darran Mountains. Pak už jsme se ale rychle otočili a běželi zpět do kavárny, protože nezbývalo moc času do její zavíračky (mimochodem na Nový Zéland neobvykle pozdní). Poslední kilometry mě totiž na nohou držela jenom představa ledové kávy a nějaké sladké dobroty.
Bohužel jsme neběželi dost rychle a i když jsme stihli sladkou dobrotu, kávovar už byl vypnutý a na ledovou kávu nedošlo. Náladu jsme si tedy museli zlepšit v Queenstownu, kde jsme se jako obvykle vykoupali v jezeře a zašli si na naši oblíbenou horkou čokoládu a tím zakončili dohánění restů v oblasti Glenorchy.
