Myslím, že bývalo mnohem bezpečnější, když jsem pracovala i o víkendech a jediné dny volna byly když pršelo. To jsem seděla doma na zadku a maximálně vyrazila do kavárny (i tak jsem se nechala jednou málem srazit, když jsem zapomněla dát přednost). Teď mám volno každý víkend a občas začínám i já sama pochybovat, jestli se ze svých výletů vrátím živá a v celku.
Můj první pracovní víkend mi přes noc nasněžilo na auto a když jsem šla třetí trek za 24 hodin, sama sebe jsem se ptala, proč už zase lezu do kopce a co tam vlastně dělám.
Na další víkend mi přijely posily. Na vinici se mnou začali pracovat další tři Češi a na víkend jsme vyrazili společně. Původní plán vyrazit na ledovec Earnslaw a přespat tam úplně nevyšel. Ještě v pátek po práci jsme odjeli z Cromwellu, zaparkovali na parkovišti na začátku treku a šli spát s tím, že zítra v 7:30 vyrážíme. Měli jsme sbalené batohy, snídani připravenou předem v 7:30 jsme stáli před autem. Dva ale řekli, že tam vlastně nemůžou spát, protože nemají vybavení a třetí si nebyla jistá terénem a náročností treku. Protože jsme jeli jen dvěma auty a můj bourák zůstal “doma” neměla jsem na výběr a musela se výletu vzdát taky. Během několika minut jsme ale našli náhradu a už jsme vyráželi k jinému treku.
Ani ten nebyl zrovna nejlehčí. Hned na úvod jsme stoupali 1100 metrů do vážně hodně prudkého kopce. Když jsme na jeho vrcholu našli své vyplivnuté plíce a snědli svačinu, vyrazili jsme do dalšího kopce. I když bylo pod mrakem, slunce mělo spoustu sil a vařilo nás ve vlastní šťávě. Jelikož jsme výstup lehce podcenili, už na prvním vrcholu někteří z nás neměli žádnou vodu. To jsme ale ještě zdaleka nebyli ani v polovině. Naštěstí nás zachránila chatka, kolem které jsme procházeli a u které jsme si snědli oběd s nejkrásnějším výhledem. Bohužel jsme neměli moc času si ten výhled užít. Čekal nás totiž brod řeky, jejíž hladina stoupala s každou další minutou.
Po cestě jsme potkávali lidi jdoucí v protisměru a když jsme se jich ptali, jak ten brod vypadá, říkali, že ráno to bylo v pohodě, ale odpoledne to může být horší. Sluníčko totiž nevařilo jenom nás, ale i sníh na okolních kopcích a hladina řeky během dne přirozeně rostla. K řece jsme každý dorazili s klackem v ruce, abychom si zajistili přídavnou stabilitu (a případně mohli zachránit toho, kdo tam spadne, rovnou ze břehu). Sundali jsme si boty, ponožky a kalhoty, zabalili telefony do nepromokavých obalů a vyrazili na druhou stranu. Byla tam místa, kde bychom klidně zapadli až po pás, ale naštěstí se nám podařilo se jim vyhnout.
Zbytek výletu už byl jen klidný sestup po hezké cestě s úžasnými výhledy. I tak nám to ale dalo zabrat a zbytek víkendu jsme jen leželi u jezera a odpočívali.
Následující prodloužený víkend jsem za novými dobrodružstvími vyrazila už sama. První den jsem strávila střídavě v knihovně, kavárně a zavřená v autě, protože nejdřív pršelo a pak začalo i sněžit. Po pařácích z předešlého týdne to bylo velké překvapení. V neděli se ale vyjasnilo a já vyrazila na Isthmus Peak. Kopec s krásným výhledem, 8 kilometrů nahoru a 1000 metrů převýšení. Na parkovišti bylo krásně. Vrcholky hor byly sice v mracích, ale věřila jsem, že když vytrvám, dostanu se až nad ně a výhledy si užiju i tak. A tak jsem vytrvala. Po třech kilometrech jsem došla ke sněhu, po dalším kilometru byl sníh už po kotníky a další kilometr a půl jsem prošlapávala cestu ve sněhu po kolena, všichni přede mnou to totiž otočili. Kromě sněhu, který v některých místech začínal tvořit malé laviny, byla všude kolem stále hustější mlha. Zbývaly mi ještě 3 kilometry k vrcholu, když mi sníh začal sahat do půli stehen a já se rozhodla to otočit. Cestou zpátky jsem potkávala davy lidí stoupajících na vrchol v krátkém tričku a kraťasech a lehce je litovala, protože já dole taky nevěděla, co mě nahoře čeká.
Zpět na parkovišti jsem zjistila, že mám ještě spoustu času než zapadne sluníčko, tak jsem se rozhodla vyrazit na další trek. Jen jsem si přeparkovala auto, už jsem byla skoro na trase, když jsem si všimla, že po cestě půjdu kolem chatičky. Rychle jsem hodila do batohu vařič a spacák a rozhodla se na chatce přespat. Terén byl vážně náročný a sníh tomu nijak nepomáhal. Zároveň mi už mírně docházely síly, přece jenom jsem v nohách měla 10 kilometrů se stoupáním 750 metrů. Můj jediný cíl bylo dojít na chatu, pořádně se napít (protože mi voda rychle docházela) a uvařit si večeři. Posledních 300 metrů k chatě vedlo přes otevřené prostranství plné malých lavin, převisů sněhu a závějí, které mi byly po pás. A pode mnou bylo jen hluboké údolí. Byť jsem nechtěla a neměla jsem už úplně moc sil a vodu žádnou, nezbývalo mi nic jiného než se znovu otočit a jít stejnou cestou zpátky.
Nakonec se všechno v dobré obrátilo. Sestoupala jsem níž, rozpustila si sníh a uvařila si z něj večeři a čaj a u toho koukala na neskutečný západ slunce nad jezerem Hawea. Cestou dolů jsem si jen odřela koleno a spadla do trní.
Po příchodu k autu jsem myslela, že už mám vyhráno, ale při vyparkovávání jsem zapadla do nejbližšího příkopu a zablokovala celou cestu. Naštěstí hned první člověk, co jel kolem hned vytáhl z auta provaz, dal mi potřebné instrukce a já během pár minut byla venku.
Poslední den prodlouženého víkendu jsem šla jen na krátkou procházku. Vlastně jenom abych si udělala hlad na zmrzlinu, kterou jsem dojedla a v tu ránu mě začalo bolet v krku. Celý následující týden včetně víkendu jsem zase prostonala. Ale aspoň jsem zase chvíli nebalancovala někde daleko za hranou.
