Od té doby, co je moje auto oficiálně moje, se s ním dějí samé divné věci. Příběh o výměně klik už znáte a kupodivu ani jedna z nich se nestala mým zapříčiněním. (Aspoň teď mám kliky jako správný veslař – vlevo zelená, vpravo červená.) Ale dva týdny po přepsání auta na mě, se rozsvítila kontrolka airbagu (a nezmizela ani po restartování celé palubní desky). Přistoupila jsem tak na holčičí řešení, nastavila jsem si sedadlo tak, abych na kontrolku neviděla a vesele si frčela dál.
Dojela jsem v klidu až do Wellingtonu, nejvěrnějšího hlavního města na světě. Už z Islandu jsem byla zvyklá držet při vystupování z auta dveře, protože se do nich může vítr opřít a utrhnout je. Bohužel tentokrát byl vítr silnější než já, fouknul mi do řidičových dveří, já je neudržela a dveře se mi vyvrátily v pantu. Naštěstí neupadly úplně, jen se trošku pokřivily, ale nešly od té chvíle pořádně zavřít. A mně začalo do auta foukat a pršet. Trochu nepříjemné na tom bylo, že zrovna celý den foukalo a pršelo. Naštěstí se všechno dá vyřešit mikinou navíc a hadrem v okýnku (holčičí řešení číslo 2).
Poslední trampota, s mým jinak skvělým autem, proběhla teprve před pár týdny. Chtěla jsem odjet do vedlejší vesnice a jít se proběhnout na cyklostezku s krásným výhledem. Dopadlo to o hodně jinak, než jsem si představovala. Vjela jsem asi příliš rychle do zatáčky na štěrkové cestě, dostala jsem smyk, chvíli se točila ze strany na stranu, porazila dva směrové sloupky a skončila na krajnici v protisměru, otočená o 180°. Trochu oklepaná a ubrečená (ale jinak zcela v pořádku) jsem vylezla z auta a slyšela syčení, které vycházelo ze zadní pneumatiky. Chudák byla plná kamení, takže se jí vůbec nedivím, že syčela. Už jsem ležela pod autem, že vytáhnu rezervu, ale nakonec jsem se rozhodla pro mnohem víc holčičí řešení (číslo 3). Zkusím dojet aspoň na hlavní cestu s tím co mám a tam mi snad někdo pomůže.
Nakonec kolo neprotestovalo a hlavně neucházelo, tak jsem dojela až zpátky domů. Zároveň mě ale tato událost docela donutila odjet do servisu. Dojela jsem jela hned v pondělí ráno. Automechanik se smál, když to viděl. A smál se ještě víc, když jsem začala vyjmenovávat, co všechno potřebuju opravit. Hned se ale vrhnul do práce. Průběžně mě informoval o stavu mého vozidla, ale vzhledem k množství oprav mi auto nakonec vrátil až v pátek odpoledne. Auto bylo jako nové. A můj bankovní účet taky.
Respektive můj bankovní účet byl pěkně vymetený. Ale auto po několika měsících používání vymést taky potřebovalo. A tak jsem to vzala od podlahy (doslova). Vysála jsem ho, vymydlila, umyla celou kuchyň a nakonec i celé auto zvenku. To pro mě byl malý oříšek, přece jenom jsem auto ještě mockrát neumývala. Nebo spíš nikdy. Nejblíž jsem k umývání auta byla jako malá holka v automyčce, když jsem seděla v autě a koukala jak kolem nás běhají kartáče (a i k tomu jsem se musela dopracovat, protože jsem se automyček dřív bála). Naštěstí si mě Honza vzal pod svá křídla. Dal mi mycí prostředek, kartáč, hadici s vodou a cenné rady, jako třeba ať začnu u oken, protože ty potřebuju nejčistší. Nakonec se vrhnul na umývání svého auta taky a já jsem měla nejen skvělého rádce, ale dobrého parťáka a práce šla od ruky hned lépe.
Poslední krok zvelebování mého auta bylo ušít potahy na matrace. Mám v autě matraci rozdělenou na tři části, aby byly úložné prostory pod ní lépe dostupné. Jenže při každé manipulaci s matracemi na nich bylo znát, že jim chybí nějaký ochranný obal. A tak jsem se rozhodla jim vytvořit nejlepší obaly na světě. V Op Shopu (místní název při sekáč) jsem pořídila dokonalé povlečení s obrázky moře a podmořského světa, které tři měsíce čekalo, než ho konečně použiju. Můj vedlejší plán při hledání wwoofingu byl najít si rodinu s šicím strojem, u které se mi obaly budou šít jedna radost. Tento plán bohužel nevyšel, šicí stroj tu neměli, a mně nezbývalo nic jiného, než ušít obaly v ruce.
Naštěstí jsem na šití měla dostatek času. Nepokazilo se mi totiž jenom auto, ale vzdala to se mnou i moje noha. Po tom, co jsem konečně vyležela svoji druhou nemoc během jednoho měsíce (což je asi 1000% nárůst mé nemocnosti), šla jsem se konečně proběhnout. Jenže druhý den jsem nemohla pořádně ani chodit. Na pravé holeni mi vyrostla teplá a bolestivá boule. Když ani po týdnu nezmizela, šla jsem se poradit do medical centra. Jen jsem popsala příznaky a diagnóza byla na světě – zánět okostice. Doporučili mi neběhat, koupit si nové boty a jezdit na kole nebo chodit plavat. A tak jsem svůj poslední týden v Hanmer Springs strávila jízdou na kole a šitím obalů na matrace.
