Na Jižním Ostrově jsem měla předem domluvené dobrovolničení u jedné české rodiny. Adéla s Honzou odjeli na Zéland před šesti lety stejně jako já na Working Holiday. Nakonec tu založili rodinu a koupili Day Spa v Hanmer Springs, kam teď hledali pomocnou ruku. Když jsem viděla jejich nabídku, hned jsem věděla, že to je přesně to, co teď hledám.
Po tříhodinové plavbě trajektem ze Severního Ostrova na Jižní mě čekaly ještě další čtyři hodiny řízení. Včetně všech zastávek na oběd, na odpočinek a pozorování lachtanů mi celá cesta zabrala 12 hodin. Ráno v 6:30 jsem vyjela a večer v 18:30 jsem parkovala na parkovišti ve svém novém “doma”, kde plánuju strávit následující měsíc.
Už přivítání bylo velice vřelé, všichni mě objali, poznala jsem se s dětmi a hned od prvního momentu jsem se cítila jako součást rodiny. Rozkoukala jsem se, poznala se se svými novými kolegy z Francie a Jihoafrické republiky a šla se zabydlet do svého kontejneru. Uznávám, nezní to moc vábně, ale já byla nadšená. Celý kontejner, jen o kousek menší než tiny house, který jsem do teď sdílela s 12 dalšími lidmi, jenom pro mě. Veliká postel, gauč, šatní skříň (dobře, věšák a pár ramínek), psací stůl. Přišlo mi to všechno jako zbytečný luxus, vždyť mi stačí postel v autě. Nakonec jsem ale usoudila, že si to zasloužím a svůj luxus si náležitě užívala.
První dny byly takové rozkoukávací. Učila jsem se stlát postele, chystat masážní místnosti, zvykala jsem si na chod nové domácnosti, zjišťovala kam děti chodí do školky a jaký má kdo režim. Po odpoledních jsem chodila běhat a poznávat okolí. Po tom, co jsem byla zvyklá pracovat 8 hodin denně 7 dní v týdnu byl velký nezvyk pracovat jen 4 hodiny a ke všemu mít každý týden dva dny volna. Až takový nezvyk, že jsem většinu dní pracovala spíš 5-6 hodin, až mi všichni ostatní začali říkat, že toho dělám moc.
V rámci práce v day spa jsem se pokusila oprášit i své fyzio základy a začala se zaučovat na maséra. Vzhledem k tomu, že jsem dosud nikdy neabsolvovala opravdovou celotělovou masáž, byla prvním krokem mého masérského tréninku právě ona. Jenže díky ní došlo k uvolnění veškeré únavy a stresu. A po náročnosti předešlých dní, týdnů a měsíců, spoustě cestování a velkých změn jsem se uvolnila příliš a vlezla na mě další nemoc.
První dva dny jsem byla úplně nepoužitelná, jenom jsem spala a dělalo mi problém si vůbec dojít do hlavní budovy pro jídlo. Další týden jsem tak tak zvládla odpracovat své čtyři hodiny denně a šla jsem si vyčerpáním zase lehnout. Po týdnu se ale už začala projevovat má závislost na fyzické aktivitě a musela jsem vyrazit aspoň na nejbližší kopec. Moc ráda bych řekla, že výhledy z něj mě vyléčily, protože byly vážně dech beroucí. Plakala jsem dojetím na každém kroku, protože vlastně pořád nemůžu uvěřit, že žiju tento život. Život, ve kterém mám hned za domem neskutečný kopec s neuvěřitelnými výhledy, že si můžu kdykoli říct stačilo a jet kamkoli se mi zachce, že mě nic nikde nedrží a já si můžu žít svůj život přesně tak, jak já chci.
Výlet mě sice nevyléčil, ale ani mi nepřitížil a já usoudila, že nastal čas na trošku vzdálenější výlet. Když jsem přijela na Jižní Ostrov, jela jsem přímo sem, takže jsem cestou nic neviděla. Vydala jsem se proto na malé prozkoumávání okolí a v nadcházejících volných dnech jsem vyrazila do Christchurch, největšího města Jižního Ostrova. Jak to u většiny mých výletů bývá, neměla jsem žádný konkrétní plán, co chci podniknout. Takže do botanické zahrady jsem dorazila den po nějaké obří akci a půlka jí byla zavřená. Do Art centra jsem přišla až po zavíračce. A když jsem se rozhodla jet na západ slunce, nejdřív mě mapy dovedly úplně jinam než jsem chtěla, a pak ten západ slunce ani nebyl vidět, protože se schoval za mraky. Přes noc potom na všechny kopce v okolí nasněžilo a já se pomalu začínala loučit s představou procházky po nich. Naštěstí jsou moje rána dostatečně pomalá a místní slunce dost silné, takže než jsem byla schopná vyrazit, sníh byl skoro pryč.
Vyrazila jsem na Mount Cavendish, samozřejmě pěšky, i když nahoru vedla lanovka. Když jsem si procházela horní stanici lanovky a kochala se úžasnými výhledy dolů do údolí a nahoru na zasněžené kopce, přišla za mnou paní průvodkyně a nabídla mi prohlídku lanovky zdarma. Normálně to je prý v ceně lístku na lanovku, ale za to, že jsem se sem vyškrábala po svých si to prý zasloužím. Celých 7 minut mé privátní prohlídky jsem byla zase dojatá z dobrosrdečnosti lidí, kteří se tak často objevují v mém životě.
Zbytek svého výletu do Christchurch jsem strávila zařizováním potřebností k prodloužení mého víza, nákupem spousty blbostí, co jsem urgentně potřebovala a vyrazila zpět do svého kontejneru.
