Po cestě do Aucklandu a zážitku na rugby zápase nás čekala další část naší vysněné dovolené. Plavání s velrybami na souostroví Tonga, konkrétně v okolí ostrova Eua. Tato část výletu začala v mekáči na aucklandském letišti, kde se setkala celá naše výprava, sestávající ze sedmi členů. Stejně jako v práci se naše výprava skládala výhradně z Čechů, kteří se náhodně potkali v Gisborne. V mekáči jsme si dali oběd a vyrazili na cestu.
První let trval tři hodiny. Dostali jsme sváču, koukli se na film, zdřímli si a než jsme se nadáli, byli jsme na Fidži. Tam jsme si museli počkat 5 hodin na další let. Dlouho jsme přemýšleli, jestli tento čas máme využít k prozkoumání Nadi nebo zůstat na letišti. Fronta před pasovou kontrolou většinu z nás přesvědčila zůstat na letišti. Ale dva odvážlivci přece jenom vyrazili ven a mají díky tomu o razítko v pasu více. My, co jsme zůstali na letišti, jsme toho brzy začali litovat, protože náš let měl ještě další hodinu zpoždění. Čekání jsme si krátili procházkami po duty free obchodech a hraním Una.
Druhý let byl výrazně kratší, ale i tak jsme dostali malinkou sváču. Fiji Airlines je totiž poslední letecká společnost, která nabízí občerstvení na všech svých letech.
Na letiště v Nuku’alofa jsme přistáli o půl druhé v noci. Čekala nás asi čtvrtá letištní kontrola a mohli jsme vyrazit. Před letištěm nás přivítal majitel hostelu, ve kterém jsme spali. Jmenoval se Toni, neměl zuby a bylo mu asi 100 let. Poslal nás pro balenou vodu, protože v místních kohoutcích nekoluje pitná voda a vzal nás k bankomatu, abychom mu měli jak zaplatit. Platit kartou na Tonze totiž nejde úplně dobře. Vzhledem k Toniho věku se nám výrazně ulevilo, když auto řídila podstatně mladší paní. Zpátky se nám přitížilo, když jsme zjistili, že společně s paní je v autě i její dvouleté dítě. To cestu strávilo koukáním do telefonu u Toniho na klíně. Asi i s ohledem na nepřivázané dítě v autě, jela paní celou cestu průměrnou rychlostí 30 kilometrů v hodině, takže nám 20 km cesty trvalo skoro hodinu.
Když jsme dojeli k Tonimu na hostel, čekalo mě pod polštářem malé překvapení v podobě ještěrky. Škoda že utekla, mohla jsem mít nového plyšáka, ke kterému bych se celou noc mohla tulit. Teda celou noc… Na hostel jsme dorazili kolem třetí v noci a vstávali jsme už v 6:30, abychom se stihli přesunout do přístavu, odkud jsme měli přejíždět na ostrov Eua.
Zadání znělo jasně “Přístav AFA, prosím”. Jenže Toni žádný takový přístav neznal, a tak nás zavezl do přístavu, který mu přišel nejpravděpodobnější. Když jsme se začali vyptávat lidí okolo, jestli jsme ve správném přístavu, dostali jsme se mnoho různých odpovědí. Poslední z nich byla “To je úplně jinde, vlastně na druhé straně ostrova, ale my tam zrovna jedeme vyzvednout klienty, tak vás můžeme svézt.” Byli jsme připravení naskákat do auta a odjet, jenže slečna nastoupila na loď a naznačila nám, že máme nastoupit taky. A tak se stalo, že jsme si stopli loď. Cestou nám ještě pustila české písničky a když jsme se ptali, co jsme dlužní řekla jen “Tady jsme na ostrově, musíme si pomáhat.”
Po 30 minutách jízdy se na obzoru objevila jiná loď, řidiči na sebe zamávali, přijeli k sobě a nám naznačili, že máme přestoupit z jedné lodě na druhou. Přímo na vodě. Všichni se na sebe usmáli, my jsme milionkrát poděkovali, přelezli si z lodě na loď a jeli jsme dál. Tentokrát tři hodiny. Zase se nám ale naskytla možnost vidět na obzoru skákající velryby (nebo aspoň těm, kterým se nechtělo celou cestu zvracet).
Na ostrově Eua nás naložili na korbu pickupu a průměrnou rychlostí 30 km/h odvezli na naše nové ubytování. Vyšší rychlostí se po místních silnicích jet nedalo. Nejenže jsou v lepším případě jen děravé (v horším případě nejsou zpevněné a v nejhorším jsou neprůjezdné), ale taky podél nich a přes ně běhají stáda dětí, psů a prasat.
Ubytovaní jsme bylo přímo u společnosti, se kterou jsme se další den vydali na pozorování velryb. Ubytování bylo strohé, ale zcela dostačující. Přece jenom pro nás, kteří už několik měsíců bydlíme v autě a u vaření se ve 12 lidech dělíme o dvě plotýnky, je spaní v posteli definicí luxusu. Tady jsme navíc měli tři sprchy a jídelnu, ve které jsme mohli sedět na židli všichni najednou. Taky jsme brzy pochopili, co znamená “Tonga time”. Oběd plánovaný na 12:30 začali v kuchyni vařit v 1 a dostali jsme ho ve 3.
Po obědě nám už do tmy nezbývalo moc času, tak jsme rychle vyrazili na pláž, užít si moře a vychutnat si zásad slunce. Moře nebylo úplně teplé a západ slunce byl za mrakem, ale čas na pláži nám zpříjemnily velryby skákající na obzoru.
Večeři v neznámo v kolik jsme už nechtěli riskovat, zašli jsme si proto pro jedinou čínskou polévku do místního krámku. Pálila jako čert, ale byla hotová rychle a my díky tomu stihli informační schůzku v předvečer našeho ponoru do hlubin oceánu. O tom ale zase až příště.
