To, že jsem bývalý vrcholový sportovec ze mě těžko někdo vymlátí. A ani já sama nemám potřebu se tohoto nastavení nějak zbavovat. Sport je pro mě přirozená součást života a kdo mě zná ví, že se se mnou bez sportu žije vážně špatně.
A platí to i tady. Každý den se snažím sportovat, stejně jako jsem byla zvyklá posledních několik let. Jak se ale ukázalo, platí to jen o frekvenci cvičení, ne tak úplně o délce a intenzitě. Minulý týden jsem si dala svoji osobní výzvu, cvičit každý den. Před prací jsem obvykle ráda, že vůbec zvládnu vylézt z postele a být v práci včas, takže na cvičení mám prostor až po práci. Odpoledne přijedeme ze sadu a ve chvíli, kdy si jdou ostatní zdřímnout, projít se po pláži, užít si volné odpoledne, já nasazuju kraťasy a tričko a jdu cvičit. V jediném volném dni za minulý týden jsem si dala rovnou dvě fáze. A víte co z toho bylo? Čtyři a půl hodiny tréninku za týden. Nejmíň, co jsem měla za posledního čtvrt roku.
Ono sbírat jablka totiž není úplná sranda. Každý z nás má na břiše speciální vak, do kterého jablka sbírá. Tento vak nám na břiše drží díky nastavitelným kšandám, které si nasadíme na trapézy a kousek horní části zad a sbíráme. Plný vak váží mezi 16 a 20 kilogramy, vysypeme ho do krabice, znovu zapneme a sbíráme dál. Naplnit vak trvá přibližně 3 až 5 minut, takže během každých 3 až 5 minut naše hmotnost vzroste o 16 kilogramů a za pár vteřin zase klesne zpět. A takhle pořád dokola, 8 hodin v kuse.
Já pak po práci nasadím tenisky a jdu běhat nebo vytáhnu karimatku a jdu cvičit. Dokonce jsem už jednou šla i na veslařský trenažer do posilky. Všímám si ale, že je čím dál tím víc lidí, kteří jdou potom cvičit taky. Řekla bych totiž, že se spousta z nás stydí sportovat před ostatními. I mně občas dělá problém cvičit hned vedle auta. Radši si zalezu někam, kde mě nikdo neuvidí a když jdu běhat, dělám jakože nic a rozběhnu se až za rohem. Ale od té doby, co si někdo všiml, že cvičím a přidal se, vnímám že je nás cvičících den ode dne víc a dělá mi to radost. A vlastně i kdyby to nebylo kvůli mě, radost by mi to dělalo i tak.
A pak jsou lidi, kteří vážně cvičí kvůli mě. Jedno z mých oblíbených míst na cvičení tady na Novém Zélandu jsou dětská hřiště. Obvykle se tam dá najít nějaká hrazda za kterou můžu viset, schodek na který můžu skákat a lavička o kterou se můžu opřít. Naposledy jsem takhle cvičila na dětském hřišti a přišla za mnou nějaká holčička, jestli může cvičit se mnou. Chudák zrovna přišla ve chvíli, kdy jsem dělala angličáky, tak dlouho nevydržela, ale věřím, že na tento cvik dlouho nezapomene.
Tento týden naštěstí jablka stávkovala a nechtělo se jim dozrávat. Převeleli nás proto zpět na kaki, kde je práce mnohem méně náročná. Prvních pár dní jsme opět jen stříhali mladé větvičky. Pak jsme dostali ještě lehčí práci. Měli jsme utrhnout ta kaki, která rostla v příliš velkých chuchvalcích. V praxi to byla taková příjemná procházka sadem, u které jsme koukali na kaki a občas nějaké utrhli. Náš tým ještě natahoval pod stromky bílé plachty, aby ovoce mělo více sluníčka a rychleji dozrávalo. Ostatní mezitím pustili zase sbírat jablka, ale zralých jich bylo tak málo, že tam strávili jen jeden den. My jsme jim přijeli pomoct na poslední hodinu a pak jsme dostali pro zbytek týdne volno, aby měla jablka šanci dozrát. A možná taky aby nám nemuseli platit tolik peněz, protože se nám opět podařilo přijet do práce na období státních svátků.
