3. den
Celou noc se budím. Nejdřív v jednu, protože mělo pršet, ale neprší. Potom ve tři, protože už konečně prší. Ve čtyři, protože začali zpívat ptáci a v šest protože někde v dálce štěknul pes. V 7 to vzdávám a jdu si zacvičit. Konečně se dnes ráno ale cítím dobře a ne jako by mě přejel traktor.
Pro vodu běžím přes celé fotbalové hřiště, u kterého jsme dnes spaly, k paní, co šla okopávat zahradu. Bojím se, že když se nezeptám jí, k vodě se zase nějakou chvíli nedostaneme. Paní mě zve až k sobě domů, nabízí mi šťávu a 10 minut si se mnou povídá.
Po snídani vyrážíme zpět na trasu. Dnešní etapa má být rovinatá. Míříme přes Hodonín do Břeclavi. Tentokrát už předem víme, že budeme spát v Břeclavi na vesláku, takže nám odpadá největší nejistota dne. Po prvních pár set metrech mi ale začíná divně bublat v břiše a vzniká nám tak úplně jiná, nová nejistota. Po dalších dvou kilometrech si dávám preventivní smectu. Břicho už nebublá, špatně mi je ale pořád.
Za zády se nám stahují černá mračna, tak se jim snažíme ujet. Daří se nám to u Veselí nad Moravou. V zámecké zahradě si dáváme svačinu a hrajeme pexeso. Do Hodonína (na oběd v Kauflandu) to je ještě daleko, musíme se posilnit.
Vracíme se k Baťovu kanálu, ale cesta vůbec není tak hezká, jako byla včera. Dnes je rozbitá, kamenitá a drncavá, což se našim bolavým zadkům a klepajícím se nákladům moc nelíbí. V Hodoníně už hledám Kaufland za každým rohem, dokonce mu zpívám oslavnou píseň, aby se vynořil co nejdříve. Když ho uvidíme, dojde mi, že stejně můžu jenom suchý rohlík, protože mi je pořád špatně. Aspoň už u toho nemám hlad.
Z Hodonína do Břeclavi to je 30 km, méně než máme dnes za sebou, ale pocitově jsou ty kilometry nekonečné. Ani jedna už nedávám pozor, takže si několikrát zajedeme a musíme hledat alternativní cesty nebo se vracet. Taky se už od rána těšíme, až se vykoupeme na vesláku v Dyji, ale stahují se nad námi opět černá mračna, a nejsme si jisté, jestli stihneme dojet dřív než bouřka. Ani cesty se nelepší, dál jedeme po rozbitých silnicích a velkých kamenech. Korunu tomuto trápení nasazuje pán na elektrokole, který nás předjíždí se slovy “nám to jede rychleji”. No mám se k tomu vůbec vyjadřovat?
V Břeclavi už jen kličkujeme mezi lidmi a domy. U vesláku zjišťuju, že je mnohem víc ve městě než si pamatuju, a že koupat se v Dyji asi není úplně nejlepší nápad (i když jsme bouřce ujely). Naštěstí se nám podařilo dostat až do areálu vesláku, takže jsme se umyly po hadicí s vodou na lodě. Luxusu tekoucí vody jsme využily i k vyprání všeho oblečení. Jenže vyprat celého člověka včetně toho, co má na sobě zabere spoustu času. K večeři se dostáváme v devět a spát jdeme o půl jedenácté, což po ujetí 76 kilometrů je docela pozdě.
Opět nás drží nad vodou ochota lidí pomáhat. Koukneme na vybrané peníze a usínáme dřív, než se hlavou dotkneme polštáře.
