ISTANBUL

aneb náš očekávaný výlet za neočekávaným čekáním.

05/09/2022

• Na Primátorkách jsme měli jediný úkol – vyhrát. Naší posádce se to sice nepodařilo, ale posádka A v rychlejším složení to dokázala a nominovala naši univerzitu na akademické mistrovství Evropy v Istanbulu.
• Na první společný trénink jsem dorazila v den odjezdu. Už dopředu jsem věděla, na kterém postu budu sedět. Aspoň to mě nepřekvapilo. Co mě ale překvapilo, že jsme se rozjížděly do výrazně vyšší frekvence, než jsme u nás zvyklí. V půlce tréninku jsem to už nevydržela a zeptala se, na jakou vzdálenost budeme závodit. Odpověď jsem sice trošku čekala, ale slyšet jsem ji nechtěla. Jedeme jenom kilák, tedy o polovinu kratší trať než je obvyklé. Bude to sice kratší, ale o to intenzivnější zážitek.
• Sraz na letišti jsme měli dvě a čtvrt hodiny před odjezdem. V autobuse hlásili, že se nemáme nikde zdržovat a jít se rovnou odbavit, protože letiště je velmi vytížené. Zvládli jsme to ani ne za 20 minut. Časová rezerva našeho srazu byla velmi strategická. Já jsem PAS sice měla (nachystaný na očích už dva týdny dopředu), ale byli i tací, kteří si na něj vzpomněli až cestou na letiště a měli tak aspoň dost času se pro něj ještě vrátit domů. My ostatní jsme si čekání na letadlo krátili všemožnými způsoby – v hračkářství, na pivě, vyvalení na zemi a nebo střemhlavou jízdou přes celé letiště v kočárku pro děti (zdravím Přemka).

• Během letu nám naše administrativní pracovnice Terka rozdala štosy papírů na vyplnění. Museli jsme vypadat velmi komicky, protože se nás spolucestující začali chodit ptát, co to děláme. Aspoň jsme si tak zkrátili cestu.
• Stejně jako snad každý pasažér letadla jsme si i my zašli po přistání na záchod. Anička prohlásila, že podle stavu záchodů můžeme usuzovat kultivovanost národa. Nevím, jak kultivovaný národ Turci jsou. Řekla bych, že moc ne. Myslím, že tento zážitek nás měl varovat. Něco takového jsem ještě v životě neviděla.

• Na letišti si nás pak odchytli dobrovolníci a odvedli nás přes silnici, kde to vypadalo, že čekáme na autobus. Po 20minutách jsme pochopili, že jsme nečekali na autobus, ale na další výpravu, a přesunuli jsme se na jiné nástupiště, kde jsme čekali dalších 30 minut. Tentokrát už opravdu na autobus.
• O existenci řidičského průkazu našeho řidiče jsem chvílemi silně pochybovala, a o jeho schopnosti ovládat klimatizaci jsme pochybovali úplně všichni. I když dokázat změnit teplotu vzduchu v celém autobusu během 10 minut o 12°C určitou dovednost vyžaduje.
• Ve chvíli, kdy se chtělo zvracet asi 50% autobusu, jsme dojeli k areálu opatřenému vstupní bránou se závorou. Za závorou na nás čekalo auto s blikačkou, které nás vedlo do nitra temného a oploceného areálu. Po 10minutách jízdy řidič našeho autobusu zastavil, otevřel dveře a začal nám vykládat věci. Auto s blikačkou zmizelo někde v křoví. Stáli jsme pozdě v noci uprostřed temného areálu a nevěděli, co nás čeká.

• Objevili jsme se před budovou, ve které už čekaly jiné týmy u šipky “akreditace”. Terka nás šla tedy akreditovat. My jsme si po vzoru ostatních posedali na zem a pokusili se připojit k Wi-Fi. Neúspěšně.
• Po 40minutách akreditování přišla vyčerpaná Terka s tím, že spíme na oddělených ubytovnách pro kluky a holky, a že zítřejší snídaně je v 5:30, v 6:30 nám jede autobus na závodiště. Na dotaz kde najdeme jídelnu se jen zasmála. Na stejnou otázku jí u akreditace odpověděli, že to poznáme.
• Dostat se na ubytovny nám trvalo 15 minut svižné chůze tmou a dalších 25 minut jsme čekaly na klíče od pokojů. Zkusily jsme se u toho aspoň připojit k Wi-Fi. Zase neúspěšně.
• Do postele jsme se dostaly chvíli po půlnoci, což by se ještě dalo ustát, kdybychom nemusely vstávat v 5:10, abychom stihly dojít na snídani.

06/09/2022

• 5:10 – zvoní budík a já spím pořád dál. V 5:14 má zvonit můj budík, ale budí mě až Anička v 5:16, když jde z koupelny.
• 5:25 – máme s holkama sraz na chodbě, budíme Anču s Valčou.
• 5:30 – budovu, kde se podává snídaně poznáváme podle davů dalších sportovců. Všichni míří stejným směrem, tak se k nim přidáváme.
• 5:40 – přicházíme na snídani. Je tu sýr, olivy, rajče, houska a vajíčko. Místo kafe si beru omylem rozpustné mléko a k tomu panák vody v plastovém kelímku. Pro jistotu si lovím housku v pytlíku a máslo v krabičce na horší časy.
• 6:30 – má odjíždět autobus.
• 6:40 – přijíždí autobus, do kterého všichni nasedáme. I přes velmi brzkou hodinu stojíme 45 minut v zácpě. Hrajeme s Aničkou hru na to kolik kdo uvidí mešit. Body se rozdávají podle počtu minaretů.
• 7:30 – autobusy zastavují u krajnice. Klub vidíme na druhé straně čtyřproudové silnice. Čekáme na menší provoz a přebíháme na druhou stranu.
• 7:45 – lodě budou v 9. Leháme si na zem, pleteme si vzájemně copy, čistíme si zuby, čekáme.
• 9:00 – lodě nejsou. Našli jsme ale skvělý plácek – stadion jako pro profesionální hráče. Uprostřed tráva, dvě branky a míč, po obvodu polštáře. Chopíme se příležitosti a jdeme si zahrát. Nakonec se k nám přidávají ještě Francouzi a tvoříme tak poměrně početný tým. Hrajeme Češi + dva Francouzi proti čistým Francouzům. Pletu si spoluhráče a soupeře, i tak se mi podaří dát první gól. Hru ukončujeme, když se nám podaří třikrát za sebou kopnout míč na střechu loděnice.
• 11:00 – pořadatelka z EUSY nám řekla, že když lodě nepřijedou “soon” závody se zruší.
• 11:30 – přijel stánek s obědem. Stojí v něm dva chlápci. Jeden opéká rybu, druhý ji dává společně s cibulí do housky. Když jim pošesté řeknu slovo “vegetarian” a ukážu ať dají rybu pryč, konečně pochopí, že nechci rybu. Dají mi do housky cibuli a do ruky colu. A tak housku s cibulí zapíjím colou a dělá se mi čím dál tím hůř.
• 12:30 – lodě prý přijedou v 18:00. Vzdáváme to, jdeme do města. 

• Problém číslo nula, který nás provázel celým zájezdem, byl velmi drahý roaming. Byl tak drahý, že se z našich telefonů staly úplně zbytečné krabičky. Podtrhnul to ještě fakt, že nám téměř nikde nefungovalo Wi-Fi připojení. V reálu to znamenalo, že se vlastně nemůžeme rozdělit, protože bychom se už nikdy nenašli. Na výlet jsme museli vyrazit jako 20členná skupina.
• První problém nastal hned u závodiště při nákupu jízdenek na tramvaj. Nakonec se nám to nepodařilo a šli jsme pěšky. První problém vyřešen.
• Druhý problém nastal hned po první památce, kdy jeden chtěl jít nahoru, druhý dolů, třetí dopředu a čtvrtý dozadu… A vzhledem k tomu, že nás bylo 20, názorů bylo opravdu hodně. Nakonec jsme prostě někam šli. Brblali všichni. Aspoň už ne na místě, ale v pohybu.
• Třetí problém nastal, když jsme dorazili na tržnici. Snažili jsme se pořád držet pohromadě a hlídat si především drobné blondýnky před oplzlými pohledy kolemjdoucích Turků. Blondýnky jsme uhlídali, ale celou skupinu se nám udržet nepodařilo a rozdělili jsme se na dvě skupiny.

• Náš 10členný tým vyrazil směr Hagia Sofia. Když jsme viděli několika set metrovou frontu, šli jsme radši do Modré mešity, která byla právě v rekonstrukci. Tam nastal problém číslo čtyři – byli jsme málo zahalení. Tento problém šel naštěstí vyřešit snadno. Měli jsme s sebou všichni dlouhé věci na trénink, tak jsme se do nich navlékli. Šátek na vlasy jsme dostaly u vchodu a mohli jsme vyrazit.
• Samotná prohlídka byla vážně rychlá. Mešita totiž byla vážně celá v rekonstrukci. Jen jsme vešli mezi lešení, sundali jsme si boty, viděli hezký strop a modlící se Turky, zase jsme se obuli a šli pryč.
• Díky dvěma dobrým duším, kteří si koupili tureckou simku a pár nešikům, kteří si omylem zapnuli balíček dat na 24 hodin za 200,- jsme měli aspoň nějaké spojení mezi skupinami a zjistili jsme, že jsme vlastně na stejném místě.
• Problém číslo pět nastal při návratu na loděnici. Respektive problém 5A bylo dostat Terku do 16:15 (místo do 17:00 jak původně řekli) na autobus, protože kdyby tam nebyla, rovnou by nás diskvalifikovali. Problém 5B byl dostat nás do 18:00 na loděnici, kdy měl jet poslední autobus.
• Terka nakonec jela taxíkem a my asi třema tramvajema, autobusem a ještě jsme část cesty šli pěšky.

• U loděnice jsme rovnou viděli přijíždět vlek s loděmi a začali jsme jásat. Přivezli je sice o 11 hodin později, ale jsou tu! K vleku se nahrnuly všechny týmy a netrpělivě čekaly až jim pán v bílém tričku řekne, která loď je jejich. Pak přišla řada na nás…
• Naše loď tu celou dobu čekala na nás, zatímco my jsme čekaly na ni.
• Už na první pohled jí to moc nesluší.
• Při sundávání z vleku zjišťujeme, že není úplně nejlehčí.
• V kozách zjišťujeme, že se měla už dávno rozpadnout, ale pořád se ji někdo snaží udržet při životě. Nejde to ani nahodit, protože krákorce nepasují, vzpěry jsou ohnuté v pravém úhlu a jsou v tak špatném stavu, že to jsme v životě neviděli.
• Při pohledu od balónku jsme zjistili, že ta loď není ani rovně.
• Když se ostatní závodníci dozvěděli co máme za loď, začali jí říkat “gold medal” a posměšně se na ni chodili koukat.

• Pak dostali loď kluci. Byla jen asi o procento lepší než ta naše, ale celkově to byla druhá nejhorší loď ze všech přítomných. Kluci si ji ani nepřevzali, místo toho se pokusili ukrást lepší loď Britům. Pokus byl neúspěšný. Nějaký Turek na to přišel a museli ji vrátit.
• Když si stěžujeme našim umpalumpům (jak Míra začal říkat našim dobrovolníkům, protože byli menšího vzrůstu než 90% veslařů a pohybovali se mezi nimi v početných skupinkách), jedna z nich se rozpláče a druhý vypadá, že se zhroutí.
• Místo v 18:00 autobus odjížděl, až když jsme si “vyřešili” lodě. Lodě jsme vyřešili tak, že nám Přemek domluvil, že si v nejhorším půjčíme jednu loď od Poláků a prostřídáme se na ní.
• Mezitím se Terka snažila na schůzce vysvětlit Turkům, že jim nefunguje ani Wi-Fi, ani stránky, ani autobusy, prostě nic. Když vytáhla fotky našich lodí, všichni se už jenom smáli. Nakonec se jí ale ještě podařilo domluvit loď od Němců, kteří mají jednu loď navíc.
• Na večeři, která byla do 9 jsme přijeli o půl 10. Jenom jsme ji snědli, domluvili se, že zítra jedeme v 7:30 a šli jsme spát.

07/09/2022

• Budík v 6:30. K snídani opět sýr, olivy, rajče a houska, jen místo vajíčka je dnes lečo. Tentokrát si dávám rovnou kafe a ne jen mléko. Zuby si stihnu vyčistit ještě na záchodech.
• Cesta na závodiště je dnes ultradlouhá. Jedeme jen o hodinu později než včera, ale už tak nám to trvá skoro o hodinu déle. Když dojedeme, Terka je už hodně nervózní. Společně s ní běžíme rovnou k lodi, abychom ji mohli nahodit a připravit na závod.
• Němci, od kterých loď máme půjčenou, se na nás dívají velmi nedůvěřivě a jejich trenér se nás chodí každou chvíli ptát, jestli je všechno v pořádku. Když si jdeme skoro hodit korunou, jestli si nastavíme vesla nebo se stihneme převléknout do dresů, dostane se k nám informace, že náš blok závodů je o dvě hodiny posunutý kvůli špatnému počasí.
• Teď už si v klidu připravíme loď, a protože se opodál opět chystá ryba v housce k obědu, jdeme si radši nakoupit spoustu svačinek do místního obchodu.

• Dvě hodiny po tom, co jsem dojedla svoji housku bez ryby se sýrem “nakradeným” ze snídaně, přivezli vegetariánské bagety. Obyčejné sýrové bagety jako z benzínky za 40,-.
• Po návratu se dozvídáme, že se závody posouvají o další dvě hodiny. Čekáme. Potom se posunou ještě o hodinu (takže kluci by měli startovat v 9 večer). Dál čekáme. Nakonec jde Terka na další meeting, kde se závody pro dnešní den zruší úplně. Přichází ale s tím, že by se místo obvyklých závodů měla jet časovka. Nevíme jaký den, nevíme v kolik hodin. Víme jen, že to může být jediný závod, který pojedeme.
• Ve chvíli zrušení závodů odjedou karavany ve kterých byly jediné dostupné záchody. Záchody v loděnici jsou totiž zamčené a pro jistotu ještě zapáskované policejní páskou. Prostě se na ně nesmí.
• Po další hodině čekání Terka přichází s informací, že dnes závody už nebudou. Zítra se jede časovka v pořadí osmy, čtyřky, dvojlodě a skify. Jdeme si znovu stěžovat. Tentokrát protože nemáme šanci přesednout, když jedeme na stejné lodi a naše dva závody jsou hned po sobě. Překvapí nás vstřícný krok, když se stanoví, že platí původní časový pořad. Taky se dozvíme, že můžeme jít aspoň na trénink.
• Loď je nastavená na nás, tak jdeme na trénink první. Už při prvním otáčení vrazíme do “bloku” (plastová loďka uvázaná uprostřed dráhy), chvilku to rozdýcháváme, ujišťujeme se, že jsou všichni v pořádku a jedeme dál. Jsme všechny úplně rozházené. Každá si jedeme svoje a nevím, jestli to vypadá jako veslování. Korunu tomu nasadím o další 3 kilometry později já. V cíli, kde nás všichni mohou vidět, zapařím (zůstane mi veslo pod hladinou) tak, že ještě 15 vteřin lovím veslo z vody.
• Hned po nás přesedají kluci a my čekáme nejprve na ně a potom na autobus. Poslední autobus na ubytování jede v 17:30. Ve 20:00 začíná zahajovací ceremoniál. Cesta nám tentokrát zabrala skoro 2 hodiny, takže máme 30 minut na to se najíst, umýt a udělat ze sebe na chvilku lidi. Většina z nás vidí celý areál poprvé za světla, tak se ještě snažíme koukat kolem. Tento vzácný okamžik by se už nemusel znovu opakovat.

• Před zahájením vypadá náš umpalumpa, že se opět rozbrečí. Pomáháme mu uklidnit dav, seřadíme se jako slepice za sebe a jdeme na oficiální zahájení. To byla na následující hodinu poslední zajímavá část. Od té chvíle chodí na podium různí řečníci, z nichž někteří rezignovali na angličtinu a mluví rovnou turecky. Třešničkou na dortu je budovatelský film z roku 1988 o renovaci “Golden horn” (kanálu na kterém závodíme), který trval 28 minut.
• Do pokoje jsme úplně vyčerpané dorazily skoro v 11, takže nás čekalo krásných 6 hodin spánku, abychom stihly autobus v 5:45 na závodiště. Ale byly jsme na tom ještě dobře, první závod startoval v 7:00 a na ten museli jet lehkáči autobusem ve 4:00.

Pokračování příště…