ISTANBUL II

…aneb pokračování našeho očekávaného výletu za neočekávaným čekáním.

(První část k přečtení zde.)

08/09/2022

• Můj budík v 5:14 opět nezvoní, a tak vstáváme až na ten Aniččin v 5:16. Anička si čistí zuby. Já dobaluju batoh a vyrážím s předstihem do jídelny. Má představa, že si tu naberu nějaké jídlo, byla velmi naivní. Dnešní snídaně má být totiž z boxu až na závodišti a já se jí trošku obávám. Před kolejí potkávám zklamanou Nikču a dochází mi, že se prostě musím smířit s tajemným boxem k snídani a houskou s cibulí k obědu.
• Je to až neuvěřitelné, ale autobus jede včas. Za celou cestu skoro nezastavíme a dnešní cesta nám zabere rekordních 30 minut.
• Po tom, co obejdeme úplně celý areál, který pod nánosem plastových boxů už skoro není vidět, nacházíme místo vydávání snídaní. Risknu to a beru si vegetariánskou verzi. Kromě obvyklého sýru, oliv, rajčete, vajíčka a housky, dostávám navíc růžičkovou kapustu. Vajíčko vyměním za sýr, který si schovávám na oběd a s pocitem aspoň o kousek menšího hladu si jdu užít dnešních 10 minut internetu na Wi-Fi v loděnici. Jediné Wi-Fi připojení ke kterému se mi za celý pobyt podařilo připojit.

• Budeme startovat v 9:07. Dvě hodiny před startem se začínáme shromažďovat, převlékat a rozcvičovat. Poslední útěky na záchod nás nakonec zdrží a jsme na vodě 30 minut před startem. Z původně domluvených 45 minut jsme se tedy okradly o třetinu času.
• Celá naše předzávodní příprava probíhá poměrně chaoticky, možná až hystericky (devět žen na jedné lodi znamená minimálně osmnáct až dvacet sedm různých názorů na jeden jediný problém). Podepíše se to i na našem výkonu a všem se nám jede špatně. Na břehu si tak dobrovolně naordinujeme Iva-kolečko a popovídáme si o svých pocitech.
• Kluci startují v 10:56. Jdeme jim zafandit. Všichni si pak jdeme pro další nášup ryby v housce (při dotazu na “vegetarian version” se na mě dobrovolník kouká jako bych mluvila čínsky) a vyrážíme do města. Máme díky brzkému budíčku volné odpoledne.
• Tentokrát jsme už od začátku domluvení, že se rozdělíme na dvě skupiny. Zařazuji se do poklidné skupinky, která má v plánu kafe, věž a pak možná trhy.
• Začínáme rovnou v kavárně. Turci nám absolutně nerozumí, tak se obsloužíme v zásadě sami. Pro kávu si chodíme skoro až ke kávovaru. Dostali jsme ale všechno, co jsme chtěli, a to nám vlastně už úplně stačí.
• Když už máme osezený zadek, vyrážíme směr věž. Procházíme čtvrtí světel. Moc nám hlava nebere, proč tu neprodávají nic jiného než světla. Pod věží zjišťujeme, že  za A) vstup stojí 170 lir a za B) je tu fronta minimálně na 30 minut. Hodnotíme, že kombinace A) i B) se nám nezamlouvá a dáváme si rozchod na suvenýry. Stále ale myslíme na drobné blondýnky a nejmenší možná skupinka jsou tři lidi. Možná zbytečně, ale stále se obáváme, že bychom se nemuseli vrátit všichni. Přece jenom už se párkrát v historii stalo, že tu někdo zmizel.
• Když už odcházíme, potkáváme “Tarzana”/”Šusťáka” z Rakouska a naše skupinka přestává být organizovaná, zato se velmi dobře baví. Vyrážíme na trhy.
• Na trzích se točíme v kruzích. Pořád počítáme hlavičky, jestli někdo nezmizel. Vlastně jediná světlá chvilka této části výletu je, když nás Anička vezme na baklavu.

• Poslední autobus ze závodiště jede v 17:30. Na ubytko přijíždíme skoro ve 20:00. U autobusu na nás čeká náš umpalumpa s tím, že Terka a jeden závodník MUSÍ na oficiální večeři a drink. Stojím při ní a říkám, že ne. On že musí a já, že nejde. Zkouším smlouvat – když nám dá dárky, které jsme nedostali při akreditaci a celý týden se je z něj snažíme dostat, Terka půjde. Nevyšlo to. Terka to ukončuje tím, že je tu vlastně jako náhradník a že už teď je nemocná, takže nikam nejde. Odcházíme na večeři.
• Zeleninu pro vegetariány mi odmítají dát. Měním ji až s Přemkem, kterému dali zeleninu i maso a neřekli mu ani půl slova. Škoda, že se ta zelenina stejně moc jíst nedá. Náladu mi zlepšuje až Magnum z místního obchůdku.
• Když přicházíme na kolej už v 9, jsme z toho tak vykolejené, že ještě hodinu a půl sedíme venku před kolejí a povídáme si. Přece nepůjdeme spát zbytečně brzo. I tak to vyšlo na rekordních 7 hodin spánku.

09/09/2022

• Kdybych mohla usnout, vážně bych těch 7 hodin naspala, ale nespavost je v místních podmínkách už jen zanedbatelný detail. Můžeme vstávat o hodinu později než včera a to je velký luxus.
• Po hodině jízdy autobusem, ve kterém dospáváme resty z předešlých dní, nás opět čeká snídaně z boxu. Včerejší snídaně z boxu. Mám teorii, že Turci přišli na to, že když nám snídani přidělí, nesníme toho tolik a oni ušetří. Před vyhladověním nás zachraňují snídaně kluků, kteří se jich zřekli ve prospěch dvou hodin spánku. Ten jim Terka vyhádala včera večer, když se už vykašlala na umpalumpy a napsala přímo někomu z EUSY, že je blbost, aby jeli na závodiště autobusem v 7:30, když závodí ve 3.
• U snídaně probíhá obvyklý směnný obchod, dávám vajíčko, beru sýr. Včerejší zeleniny se všichni trochu bojíme.
• Start je naplánovaný na 11, takže máme dost času strávit, možná i vytrávit, ale hlad už není něco, čeho bychom si všímali, natož aby nás nějak omezoval.
• Dvě hodiny do závodu se společně rozcvičujeme, soustředíme a obecně jsme mnohem více ready než včera. Před odchodem si zazpíváme otce Abraháma, zajdeme s lodí na váhu (kam se ta loď skoro ani nevejde), naposledy se vyčůráme a 40 minut před startem jsme na vodě.
• Rozveslování, kromě jedné jízdy v protisměru, probíhá bez problémů. Nechováme se jako slepice a soustředíme se na závod. Poslední placák, zatopit lopatky, rychlý start a jedeme.
• Němky nalevo nám trochu cukly, ale trpělivě je dojíždíme a předjíždíme. První pětistovka je hodně dlouhá, možná i proto, že nám Hanka na kormidle rovnou hlásí až posledních 200 metrů.
• V cíli už jsme jasně první.
• Terka nám přikázala, že se v cíli máme radovat a to plníme na 120%. Takhle jsem se v cíli asi ještě neradovala.
• Loď z plata na váhu a z váhy do koz nám naštěstí berou kluci, my si bereme vesla a můžeme slavit. Vyhlášení na podiu máme od 12. Fotíme se, radujeme se, objímáme a celkově si naši chvilku slávy moc užíváme.

• Po ceremoniálu se jdeme umýt a najíst. Dnes se Turci překonali, kromě ryby v housce si můžeme dát suché těstoviny. To beru!
• Když se najíme, mají kluci pořád ještě hodinu do závodu, tak se jedeme ještě rychle na otočku mrknout na trhy. Skáčeme do tramvaje, jedeme 6 minut, na trhy máme 20 minut a pak hned musíme zpět.
• Na závodišti ještě stíhám domluvit fanoušky z řad dobrovolníků. Kluci dojíždí třetí.
• Po závodě zase s lodí na váhu a pak ultrarychle shodit a naložit. Poslední autobus totiž měl jet v 15:00, ale nějakému osvícenému Turkovi asi došlo, že to závodníci startující v 15:00 nestihnou. Poslední autobus tedy jede až v 16:30. Před tím ještě klukům předají medaile, uklízíme stan a s docela lehkým srdcem opouštíme loděnici. Troufnu si říct, že se nám stýskat nebude.
• Cesta na kolej trvá zase jako obvykle asi 2 a čtvrt hodiny. Paradoxem je, že nám tento čas už nepřijde ani jako čekání, ale jako kvalitně strávený čas určený ke čtení, spaní, povídání si s přáteli. Skvělé na tom je, že tohle všechno se za jedinou cestu dá zopakovat asi třikrát po sobě.
• Na kolej přijíždíme v 18:01 – ve chvíli, kdy máme odjíždět na ukončovací večeři na trajektu. Musíme se ale ještě umýt, převléknout a udělat ze sebe zase lidi. Daří se nám to asi za 20 minut. Nakonec stejně odjíždíme až v 19:00. O hodinu později než Turci plánovali.

• Jedeme party busem s opilými Brity. Cesta trvá jen hodinu a půl, ale to bude především tím, že jedeme o most blíž k ubytku, do nějakého přístavu na Bosporu.
• U přístavu jsme “už” ve 20:30 (plavby měla původně začínat ve 20:00), ale ve frontě do přístavu stojíme dalších 45 minut než se na tu loď opravdu dostaneme.
• Ve frontě se ještě pořád snažíme domluvit si autobus na letiště, ze kterého nám už ani ne za 12 hodin letí letadlo. Terka se o to snaží už od začátku pobytu a jelikož se umpalumpa ještě pořád tváří, že za chvilku to zařídí, už trošku ztrácí trpělivost. A tak to s ním jdu domluvit já, které ta trpělivost došla už dávno.
• Nastupujeme na parník. Máme hlad, jsme unavení, všude je hrozně moc lidí a já pořád nechápu, proč veslaře berou na plavbu lodí. 
• Jediné, co si od této plavby slibujeme je aspoň večeře. Jdeme si tedy stoupnout do fronty. Do fronty přes celou loď. Vystát ji trvá asi 40 minut i v případě, že jí člověk půlku předběhne. Na konci fronty čeká ta slibovaná večeře. V plastovém boxu. Dnes už třetí jídlo z boxu. Ale to pravé překvapení na nás čeká až když box otevřeme. Je v něm 10 těstovin, 3 pečené brambory a 4 karbanátky nebo kydanec špenátu s mrkví pro vegetariány. Jíme to na koleni a už nám to přijde vlastně skoro normální.

• Večeři jsme přežili a teď už jenom domluvit ten autobus. Vyrážíme s Terkou hledat umpalumpu. Na smsku, kterou se ptáme, kde ho můžeme najít odpovídá, že je na “very crowded place” a že od tam nemůže odejít. Bohužel pro něj místo nebylo dostatečně crowded a našly jsme ho. Vysvětlujeme mu, že chceme autobus pro 20 lidí ve 2 ráno, který pojede na letiště v evropské části Istanbulu. Nevypadá z toho úplně nadšeně, ale jde nám to prý domluvit se svým šéfem (Terka ho podezřívá, že u toho trošku pláče).
• Autobus máme oficiálně domluvený na 2 ráno. S Terkou se vítězoslavně vracíme za ostatními, abychom zjistily, že nám zbývá 10 minut plavby.
• Po výstupu z lodi nás čeká dalších 30 minut čekání na autobusy. Jeden se snažíme zabrat si jen pro sebe. Skoro by se nám to podařilo, kdyby řidič nezavřel dveře Anče s Kačkou přímo před nosem. Doufáme, že je ještě někdy uvidíme.
• Cestou na kolej se dozvídáme, že ve 2 ráno žádný autobus nejede. Můžeme jet buď v 1 nebo ve 3. V 1 bychom na letišti byli 5 hodin před odletem a to se nám vážně nechce. Jedeme tedy ve 3.
• Na kolej přijíždíme o půlnoci a shodujeme se, že už nemá cenu chodit spát. Jdeme na afterparty.

10/09/2022

• Domlouváme si sraz na 2:50 před rektorátem odkud má odjíždět autobus a odcházíme do baru.
• Z baru se ozývá hudba, ale taky z něj čouhá dlouhatánská fronta. Nějak se procpeme dovnitř. Nedá se tam skoro ani hnout. Kupujeme si drinky a procpeme se zase zpátky ven na ulici. Lucka přinesla pár ginů s tonikem, Míra nese piva a jsme spokojení. Drinky si spravedlivě rozdělíme a jeden skončí i u mě v ruce. U druhého ginu s tonikem (v místním podání doopravdy GINU s tonikem, míchají to v opačném poměru) mi Terka předává funkci team managera a prosí mě, abych ji sbalila. Do kytičkovaného kufru!
• Ve dvě ráno zavelím, že odcházíme a jdeme se sbalit. Na koleji nejdřív všechno naházím k sobě do batohu. Pověřím Aničku péčí o květiny v umyvadle a jdu sbalit Terku do kytičkovaného kufru.
• Ve 2:35 máme sraz na chodbě. Sejdou se tam jenom tři pokoje ze šesti. Lucka s Nikčou jsou ještě ve sprše, Anička s Valčou právě přicházejí a kolem posledního pokoje prochází ochranka. Rezignuju a věřím, že to stihnou.
• Než dojdeme k autobusu, všechny nám jsou v patách. Nechápu jak to udělaly.
• U rektorátu už stojí minibus, všichni naši kluci a dvě cizinky k tomu. Do minibusu se ale vejde 14 lidí. Nás je 21 + ty dvě cizinky.
• Naše umpalumpka se to snaží vyřešit. Nevypadá nadšeně, ale to ani já.
• Ve 3:20 odesílám 14 lidí na letiště. Asi tři z nich jsou střízliví a jeden má data. Věřím, že to dopadne dobře a jdu si vyhádat druhý autobus.
• Mezitím přijíždí velký autobus. Ptám se, proč jím nemůžeme jet. Má jím prý odjet ve 3 ráno 50 lidí na asijské letiště. Žádných 50 lidí tu nestojí a nečeká na autobus ve 3 ráno na asijské letiště. Ale my s ním jet nemůžeme.
• Na pomoc mi přichází Jacob. Uzavírá s nimi deal, že pokud ve 3:40 nebudeme vědět, jak se dostaneme na letiště, voláme si taxíka a oni nám ho zaplatí. Já celou situaci vysvětluju zbytku výpravy střídavě česky a anglicky, aby mi všichni rozuměli.
• Ve 3:39 přicházejí s tím, že autobuse je už na cestě a že přijede “soon”. Křičím na ně, že potřebuju vědět, co je soon a naše umpalumpka pláče. Uzavíráme další deal. Pokud ve 3:52 nebudeme moct nastoupit do autobusu, odcházíme na taxík a platí ho oni.
• Odpočítávám vteřiny do 3:52. Ve 3:52:00 jim jdu hodit na hlavu, že tu není autobus a že chci taxíka. Ve 3:52:01 do areálu přijíždí mikrobus a nakládá nás na palubu. Už řidiči jenom vysvětluju, že musí jet vážně rychle a věřím, že to stihneme.
• Na letišti jsme vážně až nečekaně rychle.
• Když už si myslím, že jsme za vodou, přijdou Přemek s Nikčou, že nemají sedadlo, ale “stand by” letenku. To znamená, že aerolinky přebookovaly let. Takže když přijdou všichni pasažéři, nemůžou s námi oni dva letět. Někde mezi rozhořčením a rezignací najdu ještě poslední drobečky sil a jdu to řešit se slečnou na přepážku. Ta mi řekne, že s tím nic neudělá a pošle nás ke gatu.
• U gatu mi pán, kterému smrdí z pusy, oznámí, že s tím nic neudělá. Jediné, co můžu udělat je zkusit si letenku vyměnit s někým z ostatních cestujících. Další letadlo letí ve 4 odpoledne.
• Jdu tedy od člověka k člověku a ptám se, jestli by si s námi nevyměnil letenku. Je nás skupina 20 lidí, potřebujeme zůstat pohromadě, oni poletí ve 4 odpoledne a dostanou finanční náhradu asi 100 eur.
• U desátého člověka a druhého Čecha mi dojdou síly. Začnu se klepat, musím se posadit. Propadám zoufalství. Asi tři lidi se snaží pokračovat v mé misi. Neúspěšně.
• Na last call už musíme jít. S Terkou ale odmítáme jít dřív než budou moct jít Přemek s Nikčou. Vidíme totiž v počítači, že nějaká volná sedadla v letadle ještě jsou. Když je pustí, slavíme. Předčasně. Pod letadlem je nechtějí pustit na schody a ze schodů pak do letadla.
• Nevím jak, ale nakonec se jim podařilo dorazit až ke svému sedadlu a všichni jsme mohli společně odletět pryč z Turecka.
• Do Prahy přilétáme ještě dřív než jsme měli. Všichni nacházíme svá zavazadla, loučíme se a mně se skoro nechce věřit, že už šlo všechno tak hladce.
• …

• Večer nám Jarda píše, že s Eliškou mají covid a ať si všichni radši zajdeme na test.