Už je to tři týdny, co jsem v Ål. Upřímně říkám, že jsem neměla vůbec žádná očekávání. Dokonce jsem ani pořádně nevěděla, kam jedu. A jak to tady vypadá, jsem si prohlídla na fotce vždycky jen společně s některým z kamarádů, který se chtěl sám podívat kde to teda budu. Myslela jsem si, že všechno doženu během svého prvního dne po příjezdu.
Moje nová šéfová mě vyzvedla autem na vlakovém nádraží. Po deseti minutách jízdy se zamyslela a říká “Ty vlastně nemáš žádné jídlo, co? Tak pojedeme nakoupit.” Otočila to a jely jsme zase 8,5 minut zpátky do města, kde jsem si měla nakoupit jídlo na neznámo jako dlouho, do kuchyně, ve které jsem nikdy před tím nebyla. Brala jsem to sportovně a koupila si nějaké jistoty, jako kilo těstovin a fazole. Tak třeba na tři dny by mi to stačit mohlo a pak se uvidí. V 10 večer mě vysadila před mým pokojem a v 10 ráno jsem už stála nastoupená v práci připravená uklízet.
První pracovní den byl hodně zajímavý. Šéfová mě zavedla do úklidové místnosti, zeptala se mě, jestli znám všechny uklízecí prostředky, ukázala mi dva pokoje a bez dalších řečí mě poslala uklízet někam úplně jinam. Myslím, že za tento den držím světový rekord v počtu vyřčení “Co jsem si to na sebe zase vymyslela?!” Postupem času jsem si ale zvykla. Obvykle nedostanu moc pokynů, tak nějak improvizuju a snažím se daný úkol splnit. A když si nevím rady, vždycky mám možnost se přijít zeptat. Když udělám nějakou chybu, mám tendenci se kát a omlouvat. To se na mě ale šéfová vždycky jen koukne a řekne mi “Neomlouvej se pořád, to jsi přece nemohla vědět, teprve se učíš.” A tak věta “Co jsem si to na sebe zase vymyslela?!” pomalu utichá.
První nákup, co mi měl vydržet tři dny, mi nakonec muset vydržet dní 9. Dřív jsem se do obchodu nedostala. A na prohlídce okolí pořád postupně pracuju. Zatím jsem našla tři a půl schůdné cesty (ta půlka je po silnici, po které se mi moc chodit nechce), vyškrábala se na vrchol sjezdovky a postupně sbírám úseky na Stravě. Nesčetněkrát jsem si musela uvědomit, že tohle je teď opravdu můj život, a každý den si připomínám, jak vděčná jsem, že tohle můžu prožívat.
Občas se mi ale stane, že mě moje tělo vypne. V jednu chvíli stojím jako nejvděčnější člověk na světě na sjezdovce a koukám na západ slunce. Pak cvak a ležím doma na gauči a nejsem schopná se hnout. Došly mi síly. Ležím po tmě, nejde mi otevřít oči, ale nemůžu ani spát. Vyčerpala jsem se. Stačilo poslouchat svoje tělo a nehnat ho do extrémů. Tak jako vždycky.
Přitom to byl na místní poměry vlastně dost pohodový den. Probudila jsem se v 9. Za okny jsem uviděla další z místních krásných východů slunce, takže jsem to nevydržela a běžela ven se na tu krásu podívat. Potom do práce, umýt podlahu, uklidit pár pokojů a na oběd jsem už byla zase zpátky doma. Protože zbývaly ještě asi dvě hodiny světla, vyrazila jsem lyžovat. Při čekání v půjčovně jsem rychle dopisovala blog, posílala pohledy, platila za telefon… hlavně abych byla produktivní. Taky jsem tím odváděla pozornost od toho, že mě lehce bolí hlava. Ale já jdu po třech letech lyžovat, na bolest hlavy teď není prostor! Nakonec jsem jen dvakrát sjela svah, protože vleky zavíraly dřív než jsem čekala, ale radost jsem měla i tak obrovskou. Přišla jsem domů, dala si svačinu a začalo mi být divně. Přestala jsem snášet rychle měnící se obrazy, začalo mi vadit světlo, bolel mě každý zvuk. A bylo to. Přetížení.
Myslela jsem si, že už jsem v pohodě. Zvládala jsem normálně fungovat, začala jsem vařit a vymýšlet, co si dám k jídlu, odpracovala jsem 35 hodin za tři dny a ještě mezitím stihla jít běhat a pozvat kamarády na večeři. Dokázala jsem chodit na procházky, kochat se okolím, užívat si malé momenty, sledovat snad každý východ i západ slunce. Jenže to bylo právě to. Přetížila jsem se. Moc aktivit, moc vydané energie, moc podnětů. Můj mozek to už neustál, musel si odpočinout. A když jsem neposlouchala malé signály, jako je únava nebo lehká bolest hlavy, ale místo toho vrstvila další a další zážitky, prostě mě vypnul. Natvrdo. Jako bych měla tlačítko “off”.
A tak se znovu učím, že nemůžu mít všechno hned. Vlastně že nemůžu mít všechno. Musím i odpočívat, musím si dát prostor na zpracování všech zážitků, musím občas zpomalit. Cíleně, vědomě, dřív než bude zase pozdě.
To je vlastně další důvod, proč jsem tady, v zimním Norsku. Ještě před odjezdem, když sněžilo i v Praze, jsem seděla doma, zabalená v dece, koukala ven jak sněží a uvědomila si, že vlastně ani nemám ráda zimu. Tak proč sakra jedu do Norska v zimě? Ale pak mi došlo, že po asi čtyřech létech za sebou mi zima vlastně chybí. Ne až tolik kvůli sněhu a zimním radovánkám, ale kvůli tomu období v roce, kdy se můžu zabalit do deky, pít horkou čokoládu a nedělat vůbec nic. A hlavně být s tím v pohodě, protože vrchol, na který bych chtěla stoupat, bude ve tmě a pod sněhem a tak nebudu mít tak silnou potřebu na něj vylézt. Jen si to musím občas připomínat.
Následující dny po Vánocích jsem proto nikam nespěchala. Chodila jsem na procházky, koukala na další a další pohádky a práci jsem si přiměřeně dávkovala. A když už jsem šla na lyže, svah jsem si sjela jen párkrát a zase šla domů. Ale o tom, jak se mi dál daří zpomalovat zase příště.
