Začínám si zvykat na fakt, že zvyknout se dá na všechno. Bolí tě záda z práce? Dej tomu měsíc a zvykneš si. Přijde ti život v autě náročný? Stačí pár týdnů a zvykneš si. Je pro tebe nezvyk jezdit vlevo? Párkrát vjedeš do protisměru, začneš pochybovat o jakémkoli řidičském rozhodnutí, ale nakonec si taky zvykneš. A zvykneš si i na neustálé loučení s dalšími a dalšími lidmi.
Za dobu, co jsem na Novém Zélandu jsem potkala už tolik lidí a se všemi jsem se po nějakém čase musela rozloučit. Některá loučení jsou snazší, jiná těžší, u někoho víš, že se ještě uvidíte, u jiného v to doufáš. A pak jsou loučení, kdy nezáleží na tom, jestli se ještě uvidíte nebo ne, ale víš, že nastal ten čas. Přesně takové loučení jsem zažila v Hanmer Springs. Prožila jsem tam krásný, zároveň neuvěřitelně těžký měsíc a přesně v den odjezdu jsem cítila, že právě teď je ten pravý čas se rozloučit a jet dál. Dokonce jsem při loučení ani nebrečela a to je u mě dost co říct. Dostala jsem spoustu krásných dárečků, dala dětem pusu a vyrazila. Na rozloučenou mi příroda v Hanmer Springs ještě vykouzlila duhu a já se vydala vstříc novému dobrodružství.
Nové dobrodružství v mém případě znamenalo ujet něco přes 550 kilometrů do nové práce. Cestou jsem se ale zastavila na pár zajímavých místech, i když mi počasí a bolavá noha moc nepřáli. Na první procházku jsem musela čekat 40 minut zavřená v autě, protože lilo jako z konve a když jsem konečně vyrazila, noha mě bolela tak moc, že jsem ani nedošla na konec. Díky tomu jsem usoudila, že nějaké větší túry budu muset nechat na jindy. Dojela jsem aspoň do Christchurch, přespala u dětského hřiště, prošla se po pláži a užívala si sluníčka.
Další den mi počasí znovu moc nepřálo. Rozhodla jsem se, že přespím u jezera, abych měla ráno krásný výhled. Akorát krásný výhled jsem měla nakonec maximálně tak na komáry, kterých byla kolem auta rovnou celá hejna. Zato jezero bylo zahalené v mlze, takže jsem z toho krásného ranního výhledu moc neměla.
Ranní nezdary jsem si naštěstí vynahradila večerním pozorováním tučňáků. Město Timaru, kam jsem ten večer dorazila, je známé pro výskyt blue penguins (tučňáků nejmenších). Od setmění do svítání tihle drobečkové opouštějí svá hnízda a vydávají se na lov, aby nakrmili sebe i zbytek rodiny. Takže když je chcete vidět, musíte během noci vyrazit na pláž a doufat, že se vám poštěstí některého z nich zahlédnout. Tady se opět ukázalo, že trpělivost nepatří mezi moje nejsilnější stránky. Celou pláž jsem čtyřikrát prošla tam a zpět, už jsem měla pocit, že znám každý kámen po cestě a nechápala jsem, jak ostatní pozorovatelé můžou jenom stát, čekat a nic nedělat. Ale když jsem takhle nachodila už asi tři kilometry, přece jenom jsem se taky zastavila a koukala do tmy s nadějí, že se tam nějaký tučňák objeví. A nakonec se objevil. Promenádoval se pod kamenem asi 15 minut.
Další den už mě čekal přesun do cílové stanice, na vinici do Cromwellu. Tentokrát bylo počasí velmi proměnlivé, stejně jako moje nálady. Zde pro představu jak vypadá jeden den života v mé hlavě.
- 8:30 Timaru, mlha – jsem smířená se světem, s počasím, s životem, prostě nějak bylo, nějak je a nějak bude
- 10:00 Pleasant Point, sluníčko – dnes je tak krásně, já se mám krásně, život je krásný
- 10:30 hory na obzoru – no tak to je bomba, život je skvělej, lítám do vzduchu radostí
- 12:00 Lake Tekapo, vítr a zataženo – jsem protivná, je mi zima, chce se mi na záchod, hory nejsou vidět, takhle jsem si to teda nepředstavovala
- 13:30 kavárna, déšť – skleslost, všechno je na nic, nic jsem neviděla, jsem pořád jenom v autě, venku prší a je zima
- 14:30 Lake Pukaki, déšť a vítr – už mě nebaví řídit, nemám žádné výhledy, už aby to skončilo
- 15:00 Twizel, silný vítr – mám strach, hodně fouká a já mám problém udržet auto na silnici
- 15:45 Lindis Pass, mlha – obdiv, je neuvěřitelné, jak je tady každý kus země úplně jiný a ta mlha tu má to svůj půvab
- 16:45 Tarras, slunce – vrací se mi radost ze života, vidím zase hory, je teplo a sluníčko, je mi krásně
- 17:30 Cromwell, slunce – dojímá mě, jak je tu krásně a nemůžu uvěřit, že v tomto nádherném prostředí strávím následující měsíc
- 22:00 freečko u jezera, polární záře – jsem teď asi nejšťastnější člověk na světě, lepší přivítání si pro mě Cromwell připravit snad ani nemohl
Můj den snad ani nemohl skončit lépe. Spala jsem na krásném místě u jezera kolem kterého se tyčily zasněžené hory, nad hlavou mi běhala polární záře a já se nemohla dočkat dalšího dne. Prvního dne v nové práci.
