Zbytek našeho výletu na Tongu, respektive z Tongy, už byl převážně o čekání, přeletech, přejezdech a přesunech z místa na místo. První přesun byl z Eua na Tongatapu (hlavní ostrov) do hlavního města Nuku’alofa. Celé hlavní město jsme si prošli během 30 minut, seznámili se s místními dětmi, koukli se na dva nejbližší kostely a šli si dát evropské jídlo do jediné místní kavárny, protože jsme už měli dost ryby s rýží.
Další přesun byl z Tongy na Fidži, kde jsme zůstávali přes noc. Z letiště jsme jeli rovnou do hostelu, ochutnali jsme místní nápoj z rostliny jménem kava, dali si velmi podprůměrnou večeři v místní restauraci a šli spát. Druhý den jsme se vykoupali v bazénu, který byl v ceně hostelu, jeli se kouknout na hinduistický chrám, k snídani si dali kari (protože to byl jediný otevřený stánek v neděli v 10 dopoledne) a jeli zpět na letiště. Tam jsme dostali razítko do pasu a odletěli zpět do Aucklandu.
Jako správní turisti jsme chtěli z jednoho výletu vytěžit maximum, v našem případě to znamenalo jet z jednoho extrému do druhého. Původně jsme totiž měli v plánu jet od moře přímo na lyže. Sněhové podmínky, aktuální počasí ani zdravotní stav poloviny výpravy tomu ale nenahrával a my jsme opět museli měnit plány. Součástí této změny plánů bylo i těžké rozhodování, co s námi bude v následujících měsících. A pak ještě těžší loučení. Ne všichni se totiž rozhodli vrátit zpět do Gisborne. Včetně mě. Během cesty z Tongy jsem objevila skvělou příležitost dobrovolničit na Jižním ostrově u české rodiny, která vlastní Day Spa. Hned jsem po příležitosti skočila a začala se těšit na nové dobrodružství. A smutnit z nadcházejícího loučení.
První loučení jsme si “odbyli” už v Aucklandu. Po tom, co jsme spolu 5 měsíců sdíleli úplně všechno, bylo těžké se rozloučit. Za tu dobu jsme spolu oslavili narozeniny, sdíleli svá tajemství, mokli na sadech, padali únavou, radovali se z maličkostí a občas se taky poslali do háje, zažili své up and downs, snědli tuny čokolády během obědových pauz, protancovali pár nocí, nakoupili hromady koblih, byli špinaví od plesnivých mandarinek a ještě mnohem a mnohem víc. Ale tak to tady prostě chodí, všechno je jen dočasné a nic netrvá věčně (což nás často drží nad vodou). A protože nikdo nemá rád dlouhá loučení, prostě jsme se objali a jeli dál. Stejně se za chvíli zase někde potkáme.
První zastávka zbytku dovolené byla na Piha Beach, kde jsme se zase potkali s těmi, s kterými jsme se před hodinou loučili. Prošli jsme se po pláži, zašli do skvělé kavárny, pokecali s místními o tom, jakým mluvíme jazykem a prošli se k vodopádu. Pak nastalo druhé kolo loučení. A nakonec i třetí, protože jsme se potkali ještě zpátky v Aucklandu na parkovišti. Pak už se naše cesty opravdu rozdělily.
Přede mnou bylo přes 1000 kilometrů, a to nepočítám cestu trajektem z jednoho ostrova na druhý. Po krátké rozvaze jsem si na celou cestu vynahradila něco málo přes týden. Nakonec to bylo přesně tolik času, kolik jsem potřebovala k tomu, abych stihla navštívit ještě některá místa ze svého Bucket listu.
Původně jsem plánovala jet po západním pobřeží a vylézt na sopku Mount Taranaki, ale počasí mi úplně nepřálo. Podle předpovědi tam zrovna sněžilo, a tak jsem se vydala znovu na východní pobřeží, kde to celé začalo. Highlitem celého výletu byl Bell Rock. Skála ve tvaru zvonu uprostřed dechberoucích výhledů. Kdyby tolik nefoukalo, tak tam sedím a koukám do dáli ještě teď.
Poslední noc v Napieru a pak už mě čekala jen nová místa a nové zážitky. Od Napieru dál na jih jsem ještě nikdy nebyla. Jedna z hlavních zastávek byla v Rugby muzeu v Palmerston North. Zkusila jsem si tam svoji první skládku v životě a pak radši pokračovala dál do Wellingtonu.
Ve Wellingtonu jsem strávila den a půl. Oběhla jsem jeden poloostrov, obešla druhý, projela se lanovkou, podívala se do botanické zahrady, navštívila planetárium a ještě stihla projít kousek národního muzea. U toho jsem ušla 68 tisíc kroků za dva dny a byla připravená na poslední přesun, ze Severního ostrova na Jižní.
Vzhledem k tomu, že cestuju s autem, není mezi ostrovy možná jiná forma přesunu než trajektem. Je možné jet se dvěma různými společnostmi, obvykle ráno a večer. Já se rozhodla pro ranní variantu. To znamenalo v 6:30 vyrazit z parkoviště, abych v 7 byla u trajektu, v 7:30 se začala naloďovat a v 8:30 jsme mohli vyjet. Nebyla bych to ale já, abych si to nezkomplikovala. Pořídila jsem si totiž lístek na večer místo na ráno. V angličtině se AM příliš snadno zamění za PM. Naštěstí na lodi bylo ještě místo, takže stačilo doplatit 18 dolarů a mohla jsem jet.
Protože celou cestu pršelo a foukalo, nebyla plavba úplně příjemná. Dost to houpalo a výhledy byly zahalené v mlze. O to mystičtější bylo poprvé zahlédnout útesy Jižního ostrova. Nečekala jsem, kolik emocí ve mě pohled na skálu v mlze může vyvolat. Ale přece jenom, opouštím Severní ostrov po 9 měsících. Nechávám na něm své kamarády, spoustu svých poprvé, jedny z nejtěžších ale i nejkrásnějších zážitků v mém životě. Je toho spousta, ale vím, že mě toho ještě spousta čeká a nemůžu se na to dočkat. Jižní ostrov totiž bude jízda.
