Po příjezdu do Aucklandu jsme se se Zuz rozhodly, že si každá uděláme svůj den pro sebe, takže si budeme dělat, co si srdce každé z nás žádá. Pro mě byl program jasný, sednu na trajekt a odjedu na jiný ostrov. To je totiž prý nejlepší způsob, jak trávit čas v Aucklandu (odjet z něj pryč). Vybrala jsem si ostrov Rangitoto.
Rangitoto je sopečný ostrov vzdálený asi 25 minut jízdy trajektem od Aucklandu. Je to největší a nejmladší sopečný ostrov v oblasti Aucklandu. Vrchol této stále aktivní sopky se tyčí do výšky 260 metrů nad mořem. Je to taky místo s největší kolonií stromu pōhutukawa. A taky je z něj dobrý výhled na Auckland.
Na takový výlet se člověk ale musí pořádně posilnit (a taky mi trajekt jel až v 9:30), takže jsme plánovaly den začít v naší oblíbené kavárně v centru. Jenže zaparkovat s naším domem na kolečkách v centru Aucklandu není úplně sranda. Z našeho pohodového rána se rázem staly dostihy. Nejdřív parkovací, pak snídaňové a pak ještě můj závod s časem cestou na trajekt, protože jsem byla moc dlouho na záchodě a z kavárny jsem tak vyrazila moc pozdě. A do toho všeho pršelo jako z konve. S tím jsem úplně nepočítala, nepromokavou bundu jsem si s sebou málem ani nevzala. Naštěstí jsme na Novém Zélandu, tady jedno počasí nevydrží dlouho a za 20 minut po dešti nebylo ani vidu ani slechu.
Trajekt jsem taky stihla, dokonce včetně úvodní přednášky o tom, co můžeme a co nesmíme na ostrov vozit. Na ostrově Rangitoto se totiž nacházejí vzácné druhy zvířat a rostlin a proto je chráněný. To znamená, že na něj ani z něj nesmíte vozit žádné broučky, mravence, ještěrky, ale ani otevřenou svačinu nebo špinavé boty. Boty jsem si umyla, svačinu schovala do krabičky a breberky si v autě nepěstujeme, takže pohoda.
Ještě při čištění bot mi došlo, že to je můj první celodenní výlet bez Zuz, za tu dobu, co jsme na Zélandu. Trošku mě to vyděsilo. Co když to nezvládnu? Musela jsem hodně vzpomínat na svá předešlá dobrodružství o samotě, abych na ten trajekt vůbec nastoupila. Ale hned jak jsem dosedla na místo, dala se se mnou do řeči paní vedle mě. Vylezlo z ní, že to je učitelka na střední škole v Americe a tady na Novém Zélandu je se svou třídou na školním výletě! Nejdřív mi dost výrazně spadla brada z její odvahy a pak mi došlo, jak zbytečné jsou všechny moje strachy. Vždyť jedu jenom na ostrůvek a zpět, to ona se tu musí starat o 30 dětí.
Hned jak jsme přistáli na ostrově, vyrazila jsem plná odhodlání vstříc prozkoumávání nových míst.
Byla jsem rozhodnutá obejít celý ostrov, což bylo celkem asi 18 kilometrů a podle map jsem to měla stihnout za 5 hodin. Poslední trajekt domů mi ale jel za 5 hodin, tak jsem měla pro jistotu i záložní variantu, obejít jen půlku ostrova. Po 10 minutách na slunci mi došlo, že jak ráno pršelo, vůbec mě nenapadlo, že může být i hezky, a nevzala jsem si s sebou opalovací krém. Po dalších 20 minutách ze mě už byla chodící škvarka. Nenechala jsem se prvotním nezdarem odradit a pokračovala jsem ve výletu. Přece jenom ten ostrov se sám neobejde.
Všechny cesty vedly přes vrchol sopky, takže bylo jasné, že sopka nemine ani mně. Ale vzhledem k tomu, že tahle sopka byla důvod, proč jsem na ostrov vyrazila, úplně mi to nevadilo. Aspoň jsem se na jejím vrcholu mohla kochat krásnými výhledy na Auckland. Taky jsem tam potkala paní učitelku z trajektu a celou její třídu. Pozdravily jsme se a já valila dál. Spočítala jsem si totiž, že když budu pokračovat stejným tempem, stihnu obejít celý ostrov a na trajekt dorazím asi 30 minut před odjezdem a budu si moct přečíst pár stránek z knihy, kterou s sebou celý den vleču. O kilometr dál jsem potkala odbočku na Lava Caves (lávové jeskyně) a bylo mi jasné, že tam musím, trajekt netrajekt. 15 minut tam, 15 minut zpátky plus pár minut na prozkoumání… Tak si když tak trošku pospíším, ale o jeskyně z lávy přece nemůžu přijít.
Jako takhle. Byly to normální jeskyně, nebo spíš dvě díry ve skále, ale kdo může říct, že byl v lávových jeskyních? Já ano. Jen mi to trvalo o facku déle než půl hodiny. Asi tak dvakrát víc než půl hodiny. Když jsem to zjistila, čekal běh na dlouhou trať. Doslova. Zbývalo mi totiž ještě 9 kilometrů cesty, ale jenom 2 hodiny času do odjezdu trajektu.
Trasa už byla převážně z kopce nebo po rovině. Ale abych to stihla, musela jsem přece jenom občas trošku popoběhnout. Malá nepříjemnost na tom byla, že celý tento úsek mi vyšel na lávové pole, což byl nejtěžší terén z celého výletu.
Nakonec jsem ušla 20 kilometrů za 4 hodiny a 50 minut, takže trajekt jsem přece jenom stihla, přišla jsem dokonce o 10 minut dřív. Ty jsem využila na dojedení svačiny, takže na knihu nedošlo. Na trajektu jsem si sedla k nějakému chlapíkovi, který jako jediný seděl sám. Byl to taky učitel, jenom z Německa a naštěstí tu nebyl s celou svojí třídou, ale sám. Z Česka znal Karlovy Vary, protože tam jezdí s fotbalem každý rok na soustředění a prozradil mi, že na německých školách je možnost učit se česky. Asi kdyby nějakému Němci nevyhovovalo, jak se má v Německu, aby si mohl vyzkoušet, že se může mít i mnohem hůř.
Zpátky v Aucklandu jsem si už jen zašla na Sky Tower, nejvyšší budovu jižní polokoule, a hodinu jela dvoupatrovým autobusem přes celý Auckland, abych našla Zuz a naše auto na nejbližším neplaceném parkovišti.
