Hon za prací

Konec našeho road tripu už byl hodně transferový a nezáživný. Předem jsme se totiž domluvily, že si objedeme celou část ostrova severně od Aucklandu a až poté se začneme koukat po práci. Stejně jsou vánoční prázdniny a všude mají volno. Taky jsme chtěly pracovat více na jihu, kde by mělo být chladněji, protože slunce tady je opravdu spalující.

Hledání práce jsme si představovaly tak, že pojedeme po silnici a když uvidíme sad, zastavíme u něj. Zeptáme se, jestli nepotřebují nějaké sezónní pracovníky, a tak u třetího, maximálně čtvrtého sadu si s majitelem plácneme. Zaparkujeme si auto u něj na pozemku, za malý peníz nám poskytne koupelnu s kuchyní a my vesele začneme pracovat.

Dojely jsme tedy jižně od Aucklandu a začaly hledat. Hned na první pohled se nám zdálo, že tady kolem silnic vůbec není tolik sadů, jako bylo na severu. Ale nevzdávaly jsme to. Jely jsme dál, něco tady být přece musí. Našly jsme si nějaké sady na mapě a vyrazily k nim. Já jsem se zaměřila na vinice, tam je prý práce celý rok.

Zastavily jsme tedy u první vinice z mého seznamu. Sestávala ze tří řídce osázených řad rostlinek a místo sklípku nebo něčeho takového na místě stál obyčejný obchod s alkoholem. Pochopily jsme, že ptát se ani nemá cenu a jely jsme dál.

V nejbližším městě jsme už zašly na informace a tak nenápadně se zeptaly, jestli nevědí o nějaké sezónní práci v okolí, ideálně na sadech. Dámy si nás prohlédly zkoumavým pohledem a i přes úvodní otázku “To jste si nezjišťovaly, co tu roste, než jste přijely?” nám mile poradily, kam se vydat. Bohužel jejich odpověď zněla “někam do kavárny nebo restaurace, na sadech teď nikoho nepotřebují”.

Svého snu o práci na sadu jsme se ale nevzdávaly. Jely jsme dál. Dokonce jsme potkaly i pár sadů a vinic. Tam ale opravdu nikoho nepotřebovali. Máme se prý vrátit v březnu, za dva měsíce.

To už jsme začínaly propadat mírné panice. Sedly jsme si tedy do nejbližší knihovny a udělaly důkladný průzkum trhu v okolí. Výsledek ale nebyl nijak zvlášť pozitivní. Komu se dalo dovolat, ten nám řekl, že teď nikoho nepotřebuje. U zbytku jsme byly odkázány na email, na který tady ale málokdo odpovídá. A nebo tam telefonní číslo vůbec nebylo a na email jsme byly odkázané tak jako tak.

Poslední varianta byl Facebook. Existují skupiny typu “Češi a Slováci na Novém Zélandu” nebo “Working holiday víza Nový Zéland”. Rozhodly jsme se, že zkusíme napsat prosebný příspěvek o tom, jak nemůžeme najít práci a jestli o něčem někdo neví. Jen jsem ho přidala, všimla jsem si jiného příspěvku, který nabízel práci na sadu pro 2 lidi, s nástupem možným ihned. Zkusila jsem to. Za 20 minut mi volal Michal, že můžeme přijet a jestli to zvládneme ještě dnes. Bylo půl třetí odpoledne a podle map jsme měly jet 5 a půl hodiny, což je v reálu s naším autem a zélandskýma serpentinama hodin tak 7.

Druhá nepříjemnost v tomto plánu spočívala v tom, že sad byl zpět na sever. Na ten sever, kde jsme nechtěly pracovat. Na ten sever, který už máme celý projetý. Na ten sever, kde jsme už byly. A nejen, že jsme tam už byly. My jsme jely přímo kolem toho sadu a přemýšlely, jestli se tam zeptat na práci.

Naštěstí by se mi díky tomuto skvělému výletu mohlo splnit další vyslovené přání. Začalo se nám tu totiž pravidelně stávat, že když vyslovíme nějaké přání, poměrně rychle se splní.

Například jsem zapomněla koupit cibuli. Druhý den jsme jednu zapomenutou, ale velmi životaschopnost chudinku našly uprostřed parku.

Říkaly jsme si, že máme hrozně špinavé auto, a že by mělo začít pršet, aby se nám umylo. Tu noc začalo pršet.

A taky jsem říkala, že bych se klidně vrátila na veřejné parkoviště s Hundertwasserovými záchodky v Kawakawa. Víte, kde bylo nejbližší veřejné spací místo k našemu budoucímu sadu? Jasně že na veřejném parkovišti s Hundertwasserovými záchodky v Kawakawa.

A tak jsem Michalovi řekla “jasně, to berem”, koply jsme do sebe každá jedno kafe, skočily jsme do auta a vyrazily. Od telefonátu s Michalem do chvíle, kdy jsme se v Kawakawa zamkly v autě a šly spát uběhlo 9 hodin. Ujely jsme 400 kilometrů, navštívily asi 6 veřejných toalet, vystály tři kolony a potkaly asi tisíc mrtvých zvířátek a milion brzo-mrtvých ptáčků. I tak nám cesta hezky utekla. Začala jsem se totiž bavit sbíráním místních (jak jim říkám) “dvojnázvů”. Dám jenom malý příklad.