Cesta ze severu zpět
Když dojedete na nejsevernější místo celého státu a teda především celého ostrova, nezbývá vám nic jiného, než se otočit na podpatku a jet zase zpět na jih. My jsme ale přece jenom na pár chvil našly ještě alternativní variantu a vyrazily (aspoň pěšky) na západ. Na Cape Reinga (onen nejsevernější bod Nového Zélandu) začíná dálková stezka Te Araroa, která se táhne přes oba hlavní ostrovy Nového Zélandu a měří 3026 kilometrů. Když už jsme tam byly, tak jsme na ni rovnou vyrazily. Zuz v pantoflích. Asi nemusím vysvětlovat, že jsme nedošly moc daleko.
Zpátky na silnici jsme hned za první zatáčkou narazily na Giant Sand Dunes. Deset kilometrů dun z písku. Nejvyšší z nich má 156 výškových metrů. Nezní to jako mnoho, ale bosky v písku s kolenem pár týdnů po operaci, to bylo až až. A jelikož už bylo pozdě, hned na vedlejším parkovišti jsme se utábořily na následující noc. Jediná skulinka v našem plánu byli komáři. Miliarda komárů. Než jsme šly spát, půl hodiny jsem seděla v posteli a snažila se je všechny ulovit. Neúspěšně. Druhý den jsme vypadaly, jako bychom měly nějakou velmi ošklivou a silně nakažlivou kožní chorobu.
Vzhledem k tomu, že jsme většinu zajímavostí navštívily už cestou na sever, při cestě na jih jsme trávily mnohem více času zavřené v autě. Já většinou do pěti minut usnu, proto řídí spíš Zuz. Nechce se nám riskovat, že bych usnula za volantem. Obvykle se vzbudím, když zastavíme, což se stává poměrně pravidelně. Pomalejší řidiči jsou zde zvyklí, v místech k tomu určených, najet na stranu a počkat, až je rychlejší auta předjedou. Situace pak vypadá následovně.
Spím.
Zuz zpomaluje a najíždí ke krajnici.
Probouzím se, vyděšená, že hoříme.
Zmateně se ptám, co se děje a jestli je vše v pořádku.
Zuz mi odpovídá, že ano, jenom pouští rychlejší auta.
Usínám.
Za 10 minut Zuz zpomaluje a najíždí ke krajnici.
Probouzím se, vyděšená, že nemáme kolo.
Zuz mi odpovídá, že kolo máme, jenom pouští rychlejší auta.
A takhle se to opakuje stále a stále dokola.
Když náhodou nespím, je mi špatně. Místní silnice jsou totiž jedna velká serpentina, a to mému žaludku nedělá dobře. Takže se jen držím svého sedadla a doufám, že brzy usnu.
Další důvod, proč řídí spíš Zuz jsou zvířátka. Je jich tu spousta, dokonce i na silnicích. Akorát ta bývají často už mrtvá. A já, když vidím mrtvé zvířátko, zavřu oči, počítám do 10 a věřím, že až je otevřu, už tam to zvířátko nebude. Je jich tu tolik, že jsme si chvíli dělaly i statistiku. Vycházelo to průměrně na jedno mrtvé zvíře za tři až pět kilometrů. Tuto statistiku nám narušil úsek, kdy jsem přece jenom řídila já. Tam bylo mrtvé zvířátko každých 500 metrů. Vydržela jsem řídit asi jen 10 kilometrů.
Ta zvířátka, většinou ptáčci, kteří ještě mrtví nejsou, nejspíš mrtví brzy budou, protože je žádná auta vůbec nevzrušují. V klidu si pochodují po silnici, žížalu v zobáku a na poslední chvíli tedy přece jen uskočí nebo utečou. Skoro nikdy neuletí. Ráda bych jim všem dávala za příklad místní billboardy, na kterých se píše “arrive alive” (dojeď živý). Škoda, že ti ptáčci neumí anglicky. Kdyby uměli, určitě by přehodnotili své chování a nepochodovali po silnici takhle bez uvážení.
Naše další kroky, tedy spíš otočky našich kol, vedly na 90 Mile Beach. Po cestě na mě ale vykoukl ukazatel “pies” (koláče) a hned bylo jasné, kam opravdu jedeme. Řekla bych, že ani popis “nebe v hubě” není dostačující. Takže to řeknu jinak. Až někdy pojedete na Nový Zéland, směr Cape Reinga, musíte, ale opravdu MUSÍTE zastavit u vesničky Pukenui a dát si koláč v “Paua Pies” (promiň mami, bezlepkový nemají).
Kousek nad 90 Mile Beach, někde v kopci, jsme si našly krásné místo na spaní. Už jsme si říkaly, že je super být na spacím místě dřív, že máme na všechno čas a klid, když se vedle nás objevilo hasičské auto. Vystoupil z něj pán a asi 10x nám řekl, ať na sebe dáváme pozor. Žijí tu prý divní lidi, drogoví dealeři, a že už z tohoto místa slyšel nepěkné historky. Hasiči se otočili a jeli pryč. A my hned za nimi. Takhle rychle jsme žádné místo ještě neopustily. Zachránilo nás až dětské hřiště pod kopcem.
Další den jsme se rozhodly to neriskovat a místo u krajnice na méně frekventované silnici jsme vyměnily za oficiálně značené parkoviště. Ani jsme to nevěděly, ale zaparkovaly jsme skoro uprostřed kauri lesa. Nikde nebyl žádný zákaz, a to na takových místech obvykle bývají, tak jsme si připravily postel a šly spát. Uprostřed noci jsem se vzbudila hrůzou bez sebe. Někdo nám kradl věci ze střechy! Zuz jako vždy zachovala chladnou hlavu a šla se podívat ven. A tam seděla vačice, která se nám šťourala ve výfuku! A byla úplně v klidu. Dokonce když na ni Zuz posvítila červeným světlem, se ta potvora rozešla proti ní. Pomohlo až zakřičet. Zbytek noci už byl klidný, jen od té doby čekáme, kdy nám upadne výfuk.
Pak už nám z mého plánu zbývalo jenom navštívit největší zástupce stromů kauri. Jsou to dva obři v lese Waipoua. Jeden se jmenuje Tane Mahuta (Lord of the Forest) a legenda praví, že od sebe odtrhl svoje rodiče – otce nebe a matku zemi. Tenhle velikán žije už přibližně 2000 let, měří 51,2 metrů a obvod kmenu má 13,77 metrů. Nedaleko od něj je ještě starší Te Matua Ngahere (Father of the Forest). Obvod jeho kmenu je 16,41 metrů.
Touto magickou zastávkou jsme ukončily náš road trip na sever. Znovu jsme nasedly do auta, natočily si první auto, které jsme předjely my a ne ono nás a vyrazily jsme vstříc hledání nějaké práce.
