Do Žiliny jsem jela s tím, že si chci odpočinout, projít si město, navštívit pár kaváren a užít si město. Hned první den mě to přestalo bavit a už jsem plánovala procházku po okolních kopcích. Nakonec z toho bylo 48 kilometrů, 1400 výškových metrů a 7 hodin pohybu.
Přijela jsem sem na přednášku Lenky (Vacvalové) Poláčkové, a jak to mám ve zvyku, musela jsem si ji “zasloužit”. Její první knihu jsem začala číst až po uběhnutí svého prvního maratonu. Druhou knihu jsem dostala za zvládnutí svého prvního ultramaratonu (Beskydské sedmičky). Logicky jsem si musela vymyslet další výzvu, abych si tu přednášku mohla pořádně užít.
23.8.
Vstávám v 7, vyrážím v 8. Ještě mě čeká zastávka v obchodě pro svačinu a hurá na cestu. V plánu mám 42 kilometrů, skončím přímo na přednášce a pak se nějak doplazím domů další 4 kilometry. Podle mapy.cz bych to měla ujít za 13 a půl hodiny. Přednáška začíná za 11, takže trochu nestíhám. Na druhou stranu se nechci úplně řídit predikcí z mapy, mám s sebou nové běžecké hůlky a ráda bych je použila v akci.
Svou rychlochůzi brzy měním v běh a u první rozhledny (Dubeň 613 m n. m.) jsem o půl hodiny dříve, než tvrdil předchozí rozcestník. Vlévá mi to krev do žil a střídavě jdu a běžím dál.
Po 15 kilometrech potkávám spřízněnou duši. Chlapíka, který šel přede mnou a jehož stopy v blátě mě uklidňují. Nejsem jediný blázen, který je v tomto vedru na kopci. (Taky jsem díky němu dokázala projít všemi zarostlými částmi trasy, protože se bujnou flórou probil jen o chvilku dřív.) Chudák jde ale na těžko a začínají se mu v pohorkách dělat otlaky, takže mu hned zase utíkám (a u toho se na chvíli ztratím).
Nebloudila jsem naštěstí dlouho. Stačilo přejít jedno pole a byla jsem zase zpátky na červené značce, ze které jsem za chvilku odbočila na žlutou. Po žluté mířím do Gbeľan. Kromě značky se změnila i cesta, místo lesní cestičky teď běžím po zpevněné cestě, na které se z ničeho nic objevuje hromada aut. Pán v jednom z nich zastavuje vedle mě a ptá se, jestli nechci někam svézt. S díky odmítám. On mě pochválí, že tu mám takovou hezkou dovolenou na Slovensku a pak už zase každý svým tempem pokračuje dál. Gbeľany probíhám docela velkou rychlostí, protože padám hlady. Proto zastavuju u první lavičky ve stínu a vrhám se na oběd.
Po obědě potřebuju doplnit láhev s vodou. Hned za zády mám prodejnu kebabu, tak jdu na jistotu, tam vodu mít musí.
- “Dobrý den, mohla byste mi prosím napustit vodu?”
- “Určitě” odpovídá mi slečna a sahá po pípě s pivem.
Já ve své naivitě nic neříkám, myslela jsem si, že mají systém – dopředu voda, dozadu pivo. Její kolegyně je ale ostražitější a pro jistotu se mě ptá, jestli jsem chtěla pivo. Vytřeštila jsem oči, slečna pochopila, že jsem chtěla vodu a do minuty jsem už byla zase venku, zpátky na trase.
Čekal mě méně příjemný úsek. Potřebovala jsem se dostat z jedné turistické značky na druhou. Nešlo to ale jinak než po silnici. Vyrazila jsem zase aspoň šouravým během, ať to mám dřív za sebou.
V Nezbudské Lúčce mi každá mapa hlásila jinou trasu. Jedna tvrdila, že řeku můžu přejít po mostě, druhá tvrdila, že musím jet přívozem. Pravdu měla ta přívozová a mně nezbylo nic jiného, než si dát nucenou pauzu. Na druhou stranu ta pauza bylo po 26 kilometrech docela vítaná. Do 10 minut byl břeh plný lidí. Za dalších pár minut ke břehu už přijížděl speciální přívoz poháněný jenom proudem řeky a řízený systémem lan. Na druhé straně řeky, ve Strečnu, jsem si ještě dala povzbuzovací kofolu a vyrazila jak jinak, než do kopce.
A že to byl pořádný kopec. Na vrcholu jsem zamířila na další rozhlednu a koukala, odkud běžím. Pán vedle mě vypadal velmi zadýchaně a říkal, že po tom kopci musel 10 minut sedět dole na lavičce, než na tu rozhlednu zvládl vlézt. Tak jsem mu popřála šťastnou cestu a lehký nohy na cestu dolů a běžela jsem dál.
Jak je mým zvykem, ještě jsem si trasu o kousek prodloužila. Chtěla jsem se schovat v lese před přímým sluncem. Jen jsem si nevšimla, že jsem si ji prodloužila kromě tří kilometrů ještě o dalších 200 výškových metrů. Další chyba tohoto plánu byla, že jsem zrovna mířila na nový nejvyšší vrchol celé trasy a nad hlavou se mi začala stahovat černá bouřková mračna. No co, aspoň jsem zrychlila. Podstatně.
Myslím, že jsem ten kopec zdolala v národním rekordu. Pak se jako zázrakem zase rozjasnilo a mě čekal dlouhý seběh po zelené turistické značce až do Trnové. V tu chvíli se mi už docela motaly nohy. Taky aby ne, když jsem za sebou měla už 40 kilometrů.
Když jsem doběhla do Trnové, stál na zastávce autobus. Nebudu lhát, napadlo mě, že bych se jím mohla přiblížit domů. Než jsem dohledala, že mi přesně tenhle autobus jede skoro až před dům, pan řidič zavřel dveře a odjel. Další autobus jede až za půl hodiny a to bych stejně měla být už skoro doma.
A tak vyrážím na posledních 8 kilometrů kličkování po silnicích a mezi domy. Kdyby mi nedošel cukr v krvi, asi bych to už v klidu zvládla. Na celou cestu jsem si ale vzala jen 2 jablka, pytlík mandlí a dvě housky se sýrem, takže když jsem po 45 kilometrech viděla obchod s možností koupit si džus a ledové kaštany, neváhala jsem. Cukr mi sice naběhl až doma, zato jsem poslední kilometry doslova šla se žbluňkajícím břichem. To jsem si vždycky přála.
Domů jsem dorazila ve čtvrt na 6. Umyla jsem se v umyvadle (protože na mém airb&b jsem mohla jít do sprchy až v 9 večer), udělala ze sebe zase zpátky slečnu a za půl hodiny jsem byla ready vyrazit na přednášku Lenky (Vacvalové) Poláčkové. Řekla bych, že na zaslouženou přednášku Lenky (Vacvalové) Poláčkové.
