- den (12 km, 593 m vzhůru, 143 m dolů)
Místo Tater jsme skončily v Beskydech. Taky varianta. Původně jsme chtěly do hor, do čisté a krásné přírody, užívat si výhledů, nechat se spálit horským sluncem. Pak jsme se podívaly na předpověď počasí. V tu chvíli nám sklaplo. Následující týden tam bude lít. Od rána do večera nic jiného než kvanta vody ve všech směrech.
V Česku to není o moc lepší. Od pátku má pršet snad na celém území České republiky. Je úterý večer, moc času nemáme. Rychle hledáme plán B.
B jako Beskydy, to je jasný. Co taky jiného než Beskydy, když jsme na Severní Moravě. Plánování trasy mi zabralo celý večer, takže balení už necháváme na zítra.
Ráno není kam spěchat, na dnešní den máme naplánovaných necelých 13 kilometrů. Peču ještě buchtu a vyrážíme až po obědě. Při nákupu jídla v Albertu neodolám a dám si kafe, ať mi to lépe utíká. Představa hezká, praxe pokulhává. Jediné, co utíká jsou moje nohy. Do lesa, hned jak zaparkujeme ve Vsetíně, abych to stihla dřív než katastrofa v kalhotách.
Pak už s úsměvem na rtu vyrážíme na trasu. Stoupáme nejprve po modré, pak se napojujeme na červenou, po které naše kroky povedou další den a půl. Užíváme si přírody a jediný náš problém je, kde nabereme vodu. Zvlášť potom, co jsme přešly poslední pramen na následujících asi 20 kilometrů. Naštěstí těsně před přístřeškem, kde chceme spát, stojí hospoda a je otevřená. Nabíráme vodu a jdeme dál. Jelikož jsme v CHKO, kde se nesmí stanovat, ale jen bivakovat, jsme odkázané na přístřešky po cestě. Ten dnešní je pro nás jako stvořený. Chystáme večeři a spaní. I když naše batohy váží asi tunu, není dnešní večeře úplně velká. Po ní si ještě dáváme jednu svačinu napůl s tím, že její absenci budou řešit až naše budoucí já a jdeme si lehnout.
Teda lehnout… Nejdřív kolem sebe musíme postavit neprofouknutelný kryt, abychom neodletěly. Pak si spokojeně oblečeme péřovku, vlezeme si do péřového spacáku a za všudypřítomného zvuku větru usínáme.
2. den (27 km, 902 m vzhůru, 848 m dolů)
V pět ráno přestalo foukat a konečně jsem pořádně usnula. V 5:10 začalo pršet, takže jsem se zase probudila. V 5:30 Zuz chtěla vstávat. Zmohla jsem se na vzdech “ještě ne” a spala jsem dál. Když se Zuz probudila v 7, už ji nepřesvědčily ani mé zaslepené oči a byla venku ze spacáku.
Z celého dne mělo pršet jenom asi hodinu někdy ve dvě odpoledne. Déšť v 8 hodin ráno nás tak dost překvapil. Zvlášť když nebyl na žádné ze tří předpovědí, na které jsme koukaly. Po snídani jsme tak nasadily nepromokavé oblečení na všechno, včetně foťáku, a vyrazily jsme na trasu.
Pro první část trasy jsme zvolily metodu “kočka a myš”. V praxi to znamená, že jedna z nás jde napřed a druhá se ji snaží dohnat. Fungovalo to krásně, dokud jsem nedostala hlad. V tu chvíli jsem Zuzku prostě nebyla schopná dojít, ať jsem dělala, co jsem chtěla. Můj beznadějný boj skončil v nejbližším maliní. Zuz jsem sice nedohnala, ale aspoň jsem si dala sváču bez sundávání batohu. Když jsem Zuz konečně dohnala, daly jsme si opravdovou svačinu (maliny nestačily) a vyrazily jsme už bok po boku dál. Problém této varianty byl, že jsme si začaly povídat a přestaly vnímat trasu. Naštěstí nebylo z červené kam odbočit, protože žádná jiná značka po cestě nebyla.
Další nepříjemnost nastala až u oběda, protože nám došla voda. Chtěly jsme ji nabrat několikrát už před tím, ale všechny prameny byly vyschlé a nám nezbývalo než jít dál a doufat, že potkáme nějakou hospodu, kde nám vodu napustí. Toho jsme se dočkaly o dva kilometry dál v restauraci na Soláni.
Pak už jsme mířily na nejvyšší bod dnešního dne – Vysokou (1024 m n. m.). Poměrně přiléhavý název vzhledem ke kopci, který na ni vedl. Trochu čára přes rozpočet byla, že na jejím vrcholu stojí přístřešek, ve kterém jsme měly v plánu spát, ale bylo teprve 5 odpoledne (a zima jako blázen). Kdybychom tam čekaly až do večera, tak nejspíš utuhneme (umrznout totiž nemůžeme, když nemrzne). Vyrazily jsme dál s nejistou vyhlídkou dalšího spaní. Čeká nás ještě jeden přístřešek za 3 kilometry a další až za 15.
Přístřešek za 3 kilometry stál u hotelu a vypadal hodně soukromě. Pan majitel ale říkal, že když v noci podrbeme za uchem toho medvěda, který tam pravidelně chodí hlídat, tak je s tím v pohodě. A tak jsme měly v 6 večer domluvené luxusní spaní (i s medvědem) a na baru objednané borůvkové knedlíky a smažák. No co víc jsme si mohly přát?!
Možná už jenom západ slunce a výhled na Lysou horu, které jsme sledovaly z houpačky vedle hotelu.
3. den (25km, 736 m vzhůru, 1168 m dolů)
Ráno nás vzbudila píseň “happy birthday”. Cvičenci tai-chi ubytovaní v hotelu slavili narozeniny jednoho kolegy ze svých řad. Ještě před prvním cvičením. O půl sedmé ráno. Velmi brzy jsme začaly slavit s nimi (aspoň tím, že jsme vstaly a začaly si chystat snídani).
Předpověď slibovala déšť. Naštěstí pro nás se opět spletla a nespadla ani kapka. Už menší štěstí jsem měla u snídaně já. Vzaly jsme si s sebou jenom jednu krabičku na snídani, takže jsem svou kaši jedla z obalu na 200 gramů plátkového sýra (tip pro cestovatele, kaše z pytlíku se tam krásně vejde).
Pak už jsme vyrazily do posledního dne naší trasy. Cíl byl jasný, dojít do Velkých Karlovic na vlak. Stačilo sejít jeden kopec a byly jsme na Slovenských hranicích. Tam jsme se už napojily na Stezku Českem a řeknu vám, tu chcete projít. Tak krásnou trasu jsme už dlouho nepotkaly. Výhledů spousta a lesy nádherné.
Zuzka dnes nejspíš vstala správnou nohou, protože byla téměř nezastavitelná a především nedostihnutelná. Jakmile jsme šly mírně z kopce, zaprášilo se jí za Altrama a byla pryč. Po 13 kilometrech jsme došly na Veľký Javorník.
Teď si beskydský znalec řekne “to je blbost, ten je přece jinde”, ale tohle je slovenský Velký Javorník. Nemá rozhlednu a místo hospody nabízí obrovské borůvkové lány, jinak si jsou podobné (oba to jsou kopce). Na Javorníku jsme si daly oběd a musely udělat velké rozhodnutí. Zuzka, namotivovaná z rána, chtěla jít na vlak dalších 20 kilometrů až do Halenkova. Já jsem stála nohama na zemi a zdálo se mi, že 10 kilometrů do Karlovic bude stačit. Naštěstí to stačilo i Zuzce. Té to ale stačilo až po tom, co jsme spočítaly, že bychom delší trasu šly do 8 do večera a domů bychom přijely v 11 (na to jsme neměly dost svačinek). Daly jsme si tedy jako dezert tři hrsti borůvek a vyrazily na vlak.
Z vlaku se cestou stal autobus, protože jsme šly buď moc pomalu nebo moc rychle. Každopádně jsme nestíhaly vlak ani v 15:58 ani v 17:28 a smířily jsme se s autobusem v 16:36. I přes náročný terén jsme díky velkému “přenížení” (převýšení ale z kopce) šly slušným tempem a na zastávce v Karlovicích mi zbylo pět minut času na hledání jedné koruny. V jízdním řádě jsme se totiž dočetly, že jízdenka zpět do Vsetína nás obě bude stát 102 korun. My jsme s sebou ale měly jen 101 a poslední korunku jsem musela hledat po cestě.
V autobusu naštěstí brali i karty, takže moje neúspěšné hledání padlo v zapomnění a my jsme špinavé a smradlavé mohly nasednout na autobus, který nás dovezl skoro až k autu.