8. den
V noci nás budila bouřka a déšť. Já se bouřky bojím a z deště se mi chtělo čůrat, takže toho spánku moc nebylo. Ráno jsem taky zjistila, když Zuzka byla na záchodě, že její nafukovací polštář je asi o 1000% pohodlnější než můj obal od spacáku. Ani probdělá noc ani tohle zjištění nepomohlo mému vstávání a ze stanu jsem se vyškrábala asi o dvacet minut později, než Zuz. Rychle jsme se sbalily, vypraly si ponožky a vyrazily pro snídani do obchodu. Teda pro Zuzčinu snídani, já jsem po včerejší etapě zůstala u suché housky.
Snídani jsme si snědly na odpočívadle u silnice (ze strategických důvodů hned vedle lesa) a vyrazily jsme dál.
Další cíl byl obchod o 10 kilometrů dál. Dnešní den jsme musely brát postupně a myslet dál než na další obchod jsme nezvládly. Má střeva dál stávkovala a tak byla i rychlost našeho postupu značně ovlivněna.
Nový cíl byl dát si oběd na hezkém místě. Jenže ještě před tím, jsme si musely načepovat vodu, tak nám tři hezká místa utekla. Když jsem na jednoho pána na zahradě zvládla zablekotat německy něco jako “Haben sie Trinkwasser?”, mohly jsme si konečně po dalších pár set metrech sednout. Chudák si chtěl dál povídat. Sice jsem mu něco odpovídala, ale vůbec nevím, jestli to byly odpovědi na jeho otázky.
U oběda jsem měla velkou krizi. Až tak velkou, že jsme se shodly, že dnes budeme spát v kempu.
Stačí tedy ujet 30 kilometrů a budeme mít klid. Žádné ptaní se cizích lidí, jestli jim můžeme spát na pozemku, žádné vymýšlení koho se ještě zeptat a hlavně žádný strach, že nás přijde někdo vyhodit (kempování v Rakousku mimo kemp je totiž zakázané). Taky bychom mohly přijet docela brzy, takže už plánujeme, jak si umyjeme hlavu, vypereme oblečení a co všechno sníme k večeři.
Trasa vede po dlouhé době lesem, což je příjemná změna po rozpálených silnicích. Užíváme si stínu i jiného prostředí. Na chvilku to vypadá, že jsme si zajely a kemp je dál než jsme doufaly, ale nakonec se v dá-li zase vynoří naše značka Euro Velo 9, po které už 8 dní vedou naše cesty. Taky jsme poprvé použily naši pumpičku, ale ne proto, že bychom píchly. Zuz si chtěla dohustit kolo velkou pumpou na náměstí v Burgau, jenže pumpa byla plná vody a místo dofouknutí jsme kolo vyfoukly.
Do města Fürstenfeld přijíždíme těsně před 18, jdeme ještě rychle nakoupit pořádnou hostinu k večeři (já sobě i svým střevům držím palce) a jedeme do kempu.
V kempu si užíváme tu pohodu. Zaplatíš a máš všechno. Sprchu, záchod, teplou vodu, kuchyňku s ledničkou… prostě všechno. Pořádně se umyjeme, vypereme všechno, co jde, sníme všechno, co jde a jdeme šťastně spát. Jenže v tu chvíli nám kemp začne ukazovat i svou stinnou stránku. Světla, která nám do stanu svítí ze záchodů, děti křičící nám za stanem. Z našeho usínání nás každou chvíli vytrhne nějaký pohyb venku. Naštěstí jsme tak unavené, že usínání netrvá dlouho.
