“Nenávidím to tu.” Proběhlo mi hlavou a vteřinu na to jsem se začala bát o svůj život. Vyhaslá sopka Helgafell na jejímž vrcholu stojím v durch mokrém nepromokavém oblečení se rozhodla, že mi to oplatí a sfoukne mě zpět na zem. Nedivím se jí.
Slézám o pár kroků níž, kde se do mě vítr už neopírá tak silně a uznávám svou chybu. Ona tu jen stojí, ona za to nemůže a prší na ni úplně stejně jako na mě. Dokonce více, protože ona tu je narozdíl ode mě celý den. Já jsem se na ni šla jenom projít. Vyrážela jsem z teplého suchého bytu, kam se pak můžu zase vrátit.
“Nenávidím to tu.” Nebylo to poprvé, co jsem dnes tuto větu použila. Ještě před výletem jsem koukala na předpověď počasí a zjistila, že slunce tu znovu uvidíme v pátek. Po pěti dnech deště, větru a zimy.
“Nenávidím to tu.” Tuto větu jsem použila nesčetněkrát, když jsem stála v nepromokavé kombinéze a holinkách uprostřed rybárny, kde jsem měla celé dva měsíce pracovat. Vydržela jsem to 4 dny. Noční můry o mrtvých rybách mám do teď. Všude je krev, vnitřnosti a kulatá očka. Za 4 dny v rybárně jsem zvládla sníst 3 pomeranče a 2 sušenky. Ze smradu proudícího z rybáren se mi chce zvracet i na druhé straně ostrova.
“Nenávidím to tu. Nemůžu tady pracovat.” To bych nejradši vykřičela do celého světa. Nejradši bych to šla říct všem zaměstnancům rybárny. Nejradši bych s těmito slovy odešla středem a už se sem nikdy nevrátila. Jenže kdykoli jsem se pokusila cokoli říct, rozbrečela jsem se. Další věc, kterou jsem nedokončila. Nejdřív jsem odešla z posádky v půlce sezony, potom jsem ukončila studium na magistru během druhého zkouškového a teď jsem šla do práce 4x a už tam znovu nikdy nepůjdu.
“Nemůžu tady pracovat.” Opakovala jsem Zuz celý večer po prvním dni v práci. Seděla jsem v našem pokoji na zemi, hystericky plakala, lapala po dechu a neustále opakovala jednu a tu stejnou větu. “Nemůžu tady pracovat.”
Původně to přitom vypadalo tak idylicky. Pojedeme na dva měsíce na Island do rybárny, kde se dá vydělat 70-100 tisíc měsíčně a budeme mít prostředky na několik měsíců svobodného cestování. Pojedeme do Asie, do Jižní Ameriky, procestujeme Afriku a nebo prochodíme Evropu a připomeneme si, jaké krásy máme přímo u nás doma. V rybárně bychom vůbec neměly pracovat s celými rybami. Nejblíž budeme rybě, když ji zabalenou ve fólii budeme dávat do krabice.
Už první pracovní den nás vyvedl z omylu. První pracovní den, který byl už 6.10. v noci. Původně jsme měly začít pracovat v pondělí 10.10. Letěly jsme tedy s dostatečným předstihem, abychom se mohly ještě stavit v Reykjavíku a v klidu se dostaly na Vestmanské ostrovy, kam se Zuz vracela po prázdninách v Česku. 5.10. sedíme na letišti v Katowicích a Peťka (spolubydlící a kolegyně) nám píše, že zítra v 7 ráno jde na první směnu v rybárně ona a v 7 večer by měla jít na svoji první směnu Zuz. Přišly ryby a nikdo neví, kdy přijdou další, takže by bylo lepší, kdyby to Zuz stihla. Ja do práce ještě nesmím, protože nemám islandské rodné číslo, které je potřeba k uzavření smlouvy s rybárnou. Naše plány se z minuty na minutu otáčí o 180°. Místo 1-2 dnů v Reykjavíku tam strávíme jednu noc a pojedeme zase na Vestmany. Propláču celý let.
V Reykjavíku máme domluvené spaní u mé kamarádky Anet a její přítelkyně Markét. Jenže z letiště to je do Reykjavíku 40 kilometrů, které vážně nechceme jít pěšky. Rozhodneme se stopovat. Jak taky jinak, Zuz používá hromadnou dopravu jenom v sebeobraně. Zastavuje nám hned druhé auto. Je malinkaté a závan marihuany je z něj cítit na míle daleko. Ke všemu jedou jen do vedlejší vesnice, to by nám moc nepomohlo. Stopujeme dál. Hned další auto komentuji slovy “ty jo, ti vypadají jako masoví vrazi”. Koukáme za nimi a oni zastavují. Jen se na sebe podíváme a obě víme, že to jdeme risknout. Je sice teprve začátek října, ale tady je fakt kosa a nechceme tady zmrznout. Nasedáme do auta a vyrážíme směr Reykjavík.
Otázky našich řidičů nás ale vyvádějí z míry:
– “Jak jste staré?”
– “Takže ročník 96 a 97?”
– “Odkud jste?”
– “Kam máte namířeno?”
Nakonec se z nich ale vyklubou docela v pohodě týpci z Lotyšska, kteří na Islandu žijí už asi 7 let a hodí nás skoro až do centra.
U holek se zakecáme a jdeme spát někdy mezi 1 a 3 ráno (nestihla jsem si posunout hodinky podle GPS a sama nikdy nevím, na jakou stranu si je mám posunout). Ráno ale spěcháme na autobus, takže vstáváme ještě před 7. To znamená, že za sebou máme 4-6 hodin spánku. Autobusem se snažíme dostat na nějakou výpadovku, ze které by se nám podařilo někoho stopnout, ale nakonec jedeme až na nádraží a čekáme na autobus. O hodinu později jsem za autobus vážně velmi vděčná, protože mi začaly mé dny a málem se pozvracím. Naštěstí to rozdýchám a zbytek cesty už je v pohodě.
Když dorazíme do našeho nového domů, Zuz jde rovnou spát, aby se mohla za 5 hodin probudit a jít do práce. A já si po probdělé noci taky na chvíli zdřímnu. V 6 večer si Zuz dá snídani, já večeři, doprovodím ji do práce a jdu spát.
Ráno vstanu s Peťkou, vyzvednu Zuz z práce, já si dám snídani, Zuz večeři a jde spát. A takhle tři dny po sobě. Já zatím chodím na procházky. Na jednu sopku, na druhou sopku, na Heimaklettur, znovu na první sopku a pořád dokola.
To, že pracovat v rybárně není dobrý nápad mě mohlo napadnout už tehdy. Každý večer holky chodily z práce tak smradlavé, že se mi z toho dělalo špatně. Dojít mi to mohlo i tehdy, když jsem na Zuz křičela ať toho nechá, když mi vyprávěla, jak splachuje rybí oči do kanálu. A až zpětně mi došlo, že rybí smrad nemám ráda už od malička. Stejně jsem do té práce chtěla nastoupit.
Po pěti dnech zařizování mé pracovní smlouvy můžu jít konečně do práce. Škoda, že zrovna došly ryby a nevíme, kdy budou další. Po třech dnech doma to čekání už chceme vzdát a jet aspoň na výlet na pevninu. Ale zrovna nejezdí ferry, protože se jí rozbil motor. Takže dál trčíme doma. Když motor večer opraví a stále nemáme žádné informace o rybách, rozhodneme se, že v sobotu ráno vyrazíme na výlet.
Vstáváme v 6, rychlá snídaně, obléct si všechno oblečení, co s sebou máme a hurá na ferry v 7. Přijíždíme jako úplně poslední auto asi 5 minut před odjezdem (správně bychom tam měly být 30 minut předem a všichni islanďani to dodržují).
Moře je přívětivé, moc to nehoupe, takže na pevnině můžeme rovnou sednout do auta a vyrazit. Jako první jedeme do Sellfossu na druhou snídani a pro oběd. V pekárně nemají zákusek, na který nás Peťa nalákala. Taky mají jenom kafe z automatu. Obojí je celkem zklamání. Chceme si zlepšit náladu aspoň místními památkami a jedeme se kouknout na zaplavený kráter Kerid. Nečekaly jsme to, ale je tu zima jako blázen. I když se to celkem čekat dalo, vždyť jsme na Islandu! Pokračovaly jsme dál na vodopád Gullfoss a na gejzír ve stále se stupňující zimě. Nakonec jsme vyrazily do Reykjavíku do outletů. Ve chvíli, kdy se Peťa rozhodla, že zůstane v Reykjavíku přes noc, zavolali nám z práce, že máme zítra v 7 ráno nastoupit na 12hodinové směny. Tak jsme to rovnou otočily a jely na zpáteční trajekt. Doma jsme si jen uvařily oběd na zítra a šly spát.
Ráno to začalo.
Prvních pár hodin ještě šlo. Oblékli nás od hlavy k patě do nepromokavého oblečení, do ruky nám vrazili hadici s vodou a řekli: “Tady na ty stroje stříkejte tak dlouho, dokud nebudou čisté.” Jenže ty stroj čisté už jsou a my moc nevíme, co máme dělat. Chodíme tedy po továrně, stříkáme po strojích a snažíme se zůstat v suchu. Každou 60 minut máme čtvrthodin pauzu. Kolem 11 přivezli ryby. Když pominu toho malého ekologa v mé hlavě, kterému by se to nelíbilo, bylo tohle stříkání vody všude kolem skoro až zábavné. Rázem se z něj ale stávají šílená jatka. Ryby nám padají na jezdící pás, my je rovnáme hlavou dolů a břichem vpravo, aby je stroj vedle nás mohl vykuchat a udělat z nich filety. Po 15 minutách rotujeme na jednotlivých stanovištích. Pomalý stroj, rychlejší, nejrychlejší a třídění filetů. Na prvních třech stanovištích je naším úkolem srovnat ryby tak, aby je stroj mohl správně vykuchat. Na posledním stanovišti vyhazujeme ty části, které se vykuchat nepodařilo, nejčastěji vnitřnosti, občas nějakou hlavu nebo ocas. Po těchto čtyřech stanovištích máme 15 minut pauzu a zase celé odznovu.
S každou další hodinou mi je čím dál tím víc úzko, čím dál tím hůř. Nevím, jestli mám spíš plakat nebo zvracet. Na poslední tři hodiny se střídám se Zuz, která do teď měla na starost podlahu. Měla za úkol chodit po továrně s hadicí s vodou v ruce a všechny zbytky ryb, krev a celkově veškerý odpad splachovat do kanálu.
Po směně jdu v tichosti domů a držím slzy. Pustím je až doma ve sprše, když se ze sebe snažím smýt smrad rybiny. Brečím a nejde to zastavit. Ze sprchy jdu do pokoje, který už po zbytek dne neopustím. Sedím na zemi a pláču. Zuz se mě snaží uklidnit, ale podaří se jí to až po hodině a půl. To zavolám mamce a pláč začne nanovo.
V 9 konečně uleháme ke spánku. Jsem vyčerpaná, ale spát nedokážu. Když zavřu oči, vidím mrtvé ryby.
Na druhý den se chci domluvit, že bych zkusila jinou práci, jestli to nebude lepší. Přicházíme do kanceláře. Mluvit musí Zuz, já bych se rozbrečela. Po větě: “Nemohla by jít pracovat na jinou pozici? Víte, jí je špatně z ryb” se kanceláří rozezněl smích. Nakonec mě ale přece jenom dali o patro níž, kde byly ryby už zabalené v pytlích. Dostala mě na starost jedna Polka. Odvedla mě dolů a ukázala mi stroj, ze kterého padaly žluté pytle. Pytel jsem měla vzít za rohy, dvakrát s ním zaklepat, urovnat ryby uvnitř a on pak i s krabicí odjel na jezdícím pásu dál.
Po hodině na mě Polka kývla, ať jdu na pauzu. Za 15 minut zpět ke žlutému pásu a pak ještě 11x. Jen mě v půlce dali místo žlutého stroje k červenému. Po příchodu domů jsem se jenom převlékla do běžeckého a snažila se utéct svým nočním můrám. Moje pocovidové plíce s tím sice moc nesouhlasily, ale aspoň hlavě to trošku pomohlo.
Většina třetího dne probíhala stejně jako ten předešlý. Ve chvíli, kdy jsem už začala věřit, že v klidu dožiju večera, přišel jeden z vedoucích a vynadal Polkám, že se s nimi nestřídám na všech pozicích. Ze svého “bezpečného” místa jsem se teď musela přesunout a každých 15 minut měnit pozici. Ke žlutému a červenému stroji se přidal ještě modrý, kde jsem musela jeden po druhém rovnat filety do roviny a pak jezdicí pás, kde jsem rovnala krabice tak, aby se nehromadily.
Večer na nás doma čekali “máma s tátou”, Zuzčini šéfové z léta, kteří mají pod palcem půl ostrova, a kteří nám zařídili práci v rybárně. S nimi jsme se nakonec domluvili, že dodělám danou várku ryb a zkusíme pro mě najít jinou práci. Taky nás ujistili, že tyto ryby už docházejí, a že zítřejší směna bude kratší.
Do svého posledního dne vstupuji s nadějí, že mě nic horšího, než jsem zažila do teď už nemůže potkat. Máme už jenom uklízet, to bylo posledně v pohodě. Uklízela jsem přesně dvě hodiny. Pak pro mě přišel jeden kluk, který mě odvedl do jiného křídla továrny. Tam jsem mu měla nejprve pomáhat s krabicemi plnými zmrzlých ryb. On ryby vysypal do velké krabice a já jsem ty menší jen otočila a umyla. Pak si mě ale zavolal, abych ty zmrzlé ryby šla třídit podle velikosti. Jejich směs jela po jezdicím pásu a já jsem je měla podávat stroji, který je házel do 5 různých krabic od nejmenších po největší.
Naše kratší směna skončila o hodinu a půl dříve, takže místo 12 hodin jsme v práci byly “jen” 10 a půl. Velký rozdíl jsem v tom neviděla. Na druhou stranu jsem věděla, že už tam nikdy nemusím. Aspoň nějaké pozitivum.
Další den šly už do práce holky samy. Domluvily jsme se, že si tři dny odpočinu, dám se do pořádku a v pondělí si začnu hledat jinou práci.
Klid na odpočinek jsem měla přesně dvě hodiny. Pak mi volala vyděšená Zuz, že za ní přišel největší boss celé továrny a ptal se, kde jsem. Z rozhovoru s “mámou a tátou” před dvěma dny totiž vyšlo najevo, že mu všechno vysvětlili a jeho jediná podmínka byla, abych dodělala ten jeden den. Naštěstí mu to Zuz nějak vysvětlila, ale stejně chtěl, abych přišla a řekla mu, že končím. Když pomineme pohrdavé pohledy všech zaměstnanců továrny, šlo mé rozloučení hladce. Podepsala jsem smlouvu, vzala si papuče a mohla jsem jít pryč.
V pondělí jsem se vrhla na hledání nové práce.Tři dny odpočinku mi velmi pomohly. Našla jsem znovu chuť k jídlu a pomalu se mi vracela chuť i do života. Vrhla jsem se do toho po hlavě a hned první den jsem byla na dvou pohovorech. Na jednom mi řekli, ať se zaregistruju na internetu a oni mě pak na základě toho budou kontaktovat. Na druhém si mě pozvali ještě ten večer na zkušební směnu.
V 6 večer jsem tedy přišla do poloprázdného lokálu. U baru stála Islanďanka Sandra, u plotny Slovák Mario a obsluhovali jeden stůl ze šesti. Než mi Sandra vysvětlila, co mám dělat, restaurace byla plná k prasknutí. Hned svůj první úkol (objednat jeden pár) jsem pokazila a přinesla jim něco úplně jiného než chtěli. S postupem večera jsem se čím dál tím víc vzdalovala z placu a pracovala vzadu u nádobí, abych už nic nepokazila. I tak věřím, že jsem jim aspoň trošku pomohla, protože i když jsem celou směnu uklízela, odcházeli jsme o půl jedné (zavřeli jsme v 10). Když jsem odcházela, Sandra mi poděkovala a slíbila mi, že se domluvíme.
Za tři dny mi napsala, že o mě vlastně nemá zájem, protože za měsíc a půl mám odjíždět a ona potřebuje někoho na dlouhodobější spolupráci. Z domova důchodců se mi naopak neozvali vůbec a já jsem byla zase bez práce.
Postupem času se ze mě stala “žena v domácnosti”. Vydrhla jsem celou koupelnu, přeskládala kuchyň, denně pekla a vařila, aby měly holky po práci co jíst. Přibývající zima a zkracující se dny mému rozpoložení moc nepřidávaly, a nakonec byla moje jediná zábava chodit z jedné sopky na druhou a z druhé na první (protože víc tam toho není). A čekat, až se holky vrátí z práce.
Po několika týdnech v tomto režimu jsem začala propadat beznaději. Začala úřadovat nespavost, špatné nálady, temné myšlenky a pocit, že už nikdy nebudu mít radost. Začala jsem z toho vinit ostrov. To přece on může za to, že tu je ta hrozná rybárna, to on může za všudypřítomnou tmu a zimu, to on může za to, že tu nemám co dělat. Vinila jsem ho tak dlouho, až mi to zkusil vrátit.
Byla to právě ta návštěva sopky Helgafell, kdy mi došlo, že slova “nenávidím to tu” nejsou spravedlivá. Vždyť to místo, tento ostrov, za nic nemůže. To, že jsem pracovala na místě, které jde proti mým hodnotám je moje chyba (a řekla bych i naivita). To, že tu bude tma a zima jsem věděla předem, za to si taky můžu sama. A to, že tu nemám co dělat? Co jsem čekala na ostrově o rozloze 12 kilometrů čtverečních?!
Hned jak jsem slezla o pár metrů níž z vrcholu a mohla se znovu nadechnout jsem se Vestmanům omluvila. Omluvila jsem se i té sopce, vždyť ona tu opravdu jenom stojí. Za nic nemůže.
A bylo to právě po této návštěvě sopky Helgafell, kdy jsem se rozhodla, že už na Islandu nechci dál zůstávat. Když jsem z ní v pořádku slezla dolů, dala si horkou sprchu a převlékla se do suchého oblečení, začala jsem hledat letenky zpět domů. A za 10 dní jsem už byla doma.
Věřím, že tato zkušenost může znít negativně. Dokonce vím, že jsem ji tak mnohokrát prezentovala. S odstupem času ale můžu říct, že jsem za ni ráda. Jsem díky ní silnější, znám svoje hodnoty a vím, ve kterých situacích se jich nevzdám. A taky vím, že když nedojdu až na konec nějaké cesty, ještě to nemusí znamenat, že jsem tu cestu nedokončila.
