Co dělá taková uklízečka v hotelu v Norsku? Tady u nás vaří vývar, připravuje večeři, odhazuje sníh, vyměňuje žárovky, zalévá kytky, chystá bar… Vlastně cokoli, co se zrovna namane.
Než jsem odjížděla, nejvíc jsem se bála stlaní postelí. Vím jak na to, ale ustlat postel tak, aby vypadala opravdu upraveně mi zabere hrozně moc času a vzhledem k tomu, že v našem hotelu ubytujeme až 120 hostů, bála jsem se, že nebudu stíhat. Úplně zbytečně. Postel stelu jenom sama sobě. Náš hotel je v tomto ohledu samoobslužný, takže maximálně uklidím povlečení, které někdo při odjezdu neodnesl do koše na prádlo, jinak se s ním do styku v zásadě nedostávám. Naopak na co jsem připravená nebyla (a co mi mělo dojít), je množství záchodů, které za den musím umýt. Jestli je nějaká uklízecí činnost, kterou vážně nemám ráda, je to uklízení záchodů. Tady jich mám na starost přibližně 12 denně, ale až se rozjede sezona na plné obrátky, počet se víc než zdvojnásobí.
Musím ale přiznat, že ani s vařením večeře jsem úplně nepočítala, když jsem nastupovala na pozici uklízečky. Při vstupním pohovoru, se mi šéfová zmínila, že kromě uklízení budu o víkendech ještě umývat nádobí, abych měla dostatek hodin. S tím jsem byla v pohodě, umývání nádobí je vlastně taky taková forma uklízení. Ale o vaření večeře neříkala nic. Proto mě dost překvapilo, když jsem přišla na jednu večerní směnu a šéfová mi začala diktovat, co všechno mám připravit – nakrájet zeleninu, uvařit maso, upéct tortilly… Zodpovědně jsem plnila pokyn za pokynem, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že tímto se ze mě stal pro daný večer šéfkuchař. Proto když se mě za pět minut večeře zeptala, jestli je už všechno připravené v jídelně, koukala jsem na ni jako na zjevení. Vždyť to v zadání nebylo. V tu chvíli jsem konečně pochopila, že dnes mám kuchyň na starost já a začala rychlostí blesku všechno chystat do finální podoby. Zbytek večera jsem jen běhala tam a zpět a doplňovala rychle mizející suroviny do našeho bufetu.
Další den jsem v klidu uklízela po snídani, přišla za mnou šéfová, řekla mi: “Já jedu do města, tady máš vývar, tak ho pohlídej.” a odjela. Z hrnce trčelo půl krávy a obrovská vařečka. Kdybych nebyla vegetarián, kterému vadí cokoli mrtvého, asi bych s tímto úkolem byla víc v pohodě. Ale nejspíš jsem ho zvládla, protože byl ten den vývar k večeři.
Pak se tu ale stávají vtipné absurdní situace. Píšu šéfové: “Všechny pokoje jsou uklizené, mám někam dát knihy, které jsem našla ve skříni? Zítra budu vyžehlit ubrusy. Je tu ještě něco, co můžu udělat?” Odpověď: “Zalít kytky.” Ubrusů na žehlení není moc, tak si říkám, že si přispím. Je 9, já jsem v půlce snídaně a zvoní mi telefon. Šéfová: “Kde jsi? V hotelu máme pána, který nám přišel zkontrolovat kuchyň, čeká tam na tebe, až mu odemkneš.” Během dvou minut jsem měla vyčištěné zuby, byla sbalená a oblečená a za další dvě minuty jsem byla v práci. Jen o 15 minut později než normálně. Kdybych to věděla třeba o den dřív, možná bych stihla i dojíst snídani. Ale nevadí, aspoň jsem byla brzy hotová.
Protože jsem už neměla co uklízet, ale další skupina lidí ještě nepřijela, měla jsem volný víkend. V pátek mi kolegyně říká “Hele, ty jsi napsaná v rozpisu do kavárny. Za kasou.” Za chvíli mi zase volá šéfová a ptá se, jestli můžu pracovat v kavárně na sjezdovce. Všechno odsouhlasím, aspoň budu mít hodiny. Za dva dny mi šéfová píše “Můžeš být v kavárně vlastně celý týden?”
A tak se z uklízečky docela rychle stala holka pro všechno. Už mi zbývá jen zaskočit za vlekaře a v půjčovně lyží. Věřím, že rolbu by mi nesvěřili, když jsem si ještě nemohla půjčit ani auto.
