Konec i začátek roku se v mém případně nesly ve velmi poklidném duchu. Náš hotel je vlastně takový komplex malých apartmánů, které patří do soukromého vlastnictví. My je od majitelů pronajímáme a přepronajímáme je větším skupinám. Já je pak uklidím a můžeme je pronajímat znovu. Jenže přes vánoční prázdniny přijeli všichni majitelé, žádné velké skupiny neměly kam přijet a já jsem neměla co dělat, protože majitelé si po sobě uklízejí sami. Pro mě to znamenalo, že jsem uklízela jen společné prostory a pomáhala na rodinné oslavě (kde jsem dostala zaplaceno doslova za to, že jím dort). Takže jsem měla podstatně méně práce.
Díky tomu jsem mohla trávit mnohem více času se svými novými kamarády. Jeden den na výletě k horskému kostelu, kde sluníčko zapadalo dvě hodiny v kuse. Další den na sjezdovce, jindy zase sledováním mnoha filmů. Jedním z nich byl i film o Novém Zélandu, který tam Ieva natočila. Film byl celý v lotyštině, ale všichni přítomní (včetně nejlepší kamarádky, která tu je na návštěvě) byli tak skvělí, že mi celý film přeložili do angličtiny a já už od půlky brečela jak želva. A to jsem na začátku tvrdila, že nejspíš brečet nebudu, když tomu nerozumím. Stačila jedna písnička a už to nešlo zastavit.
Společně jsme oslavili i konec starého a příchod nového roku. Všichni jsme se sešli v mém apartmánu, protože je prý jediný, ve kterém všechno funguje, a začali jsme slavit. Podle lotyšských tradic. To znamenalo, že jsme na stole museli mít alespoň 12 různých chodů, aby náš příští rok byl plný hojnosti. Jedním z chodů byl i speciální šedý hrášek, který zajišťuje blahobyt a kysané zelí symbolizující sílu.
Po honosné večeři jsme si zahráli karty a šli se podívat ven, jak Norové vyhazují své peníze do vzduchu. Doslova. Připili jsme si nealkoholickým šampaňským, protože jsme se sešli v neobvyklé sestavě pěti abstinentů na jednom místě a vzájemně si popřáli vše dobré do nového roku. I za tak malou chvíli, jakou jsme na seznámení měli, si troufnu tvrdit, že jsme se poznali poměrně dobře a každé přání bylo opravdu od srdce a zarylo se hluboko pod kůži.
Druhý den, tedy na Nový rok, jsem se rozhodla, že chci tento rok začít úspěšněji než ten loňský (kdy jsem se pozvracela na trajektu při cestě ze Severního ostrova na Jižní a celý den pak nejedla, protože mi bylo pořád špatně). Vyrazila jsem nejprve na lyže, ale pak jsem si řekla, že se chci posouvat vpřed a šla si do půjčovny pro snowboard. Naposledy jsem na snowboardu stála v prváku na gymplu, to znamená před 12 lety. Začala jsem opatrně na “family lift”, modré sjezdovce pro děti. Ale když jsem zjistila, že si přece jenom asi ještě něco pamatuju, hned jsem vyrazila na “dospěláckou” kotvu a drandila tam až do konce dne. Další den jsem si už troufla vyjet až nahoru, kde jsem do té doby byla jen párkrát a dokonce se odhodlala najet i na malý skokánek. A vysekala jsem se jen při výstupu z kotvy, když mi ujely nohy na ledu, jinak vůbec.
Hodnotím proto začátek tohoto roku za velmi úspěšný. Nejen že jsem byla ve skvělé společnosti s podobně nastavenými a smýšlejícími lidmi, ale taky jsem měla možnost překonat své obavy a zjistit, že největší překážka na cestě za jejich překonáním je obvykle stejně jen má vlastní hlava.
