Ještě než mamka přijela, posílala mi email s otázkou “Zuzi, mám si brát deštník?” To jsem ještě nevěděla, kolik podobných otázek mě v následujících dnech a týdnech čeká. Čímž neříkám, že otázka ohledně deštníku není dobrá, jen mě překvapila, zvlášť proto, že nevidím důvod, proč by měla vozit deštník z Česka. Taky si nedokážu představit mnoho situací, za kterých se dá na Novém Zélandu deštník použít. Za poslední rok se mi deštník hodil přibližně šestkrát, ale použít šel jen jednou, protože v ostatních případech foukalo tak moc, že bych se s deštníkem mohla akorát tak vznášet.
Další otázka mě už odzbrojila úplně, prý jestli si peru oblečení v řece. Chvilku jsem jen nechápavě koukala, pak jsem se začala strašně smát a nakonec jsem teda mamku ujistila, že peru normálně v pracče. Pro jistotu jsem ale ještě dodala, že ve veřejné prádelně, kde mají i sušičky. I tak došlo na polemizování o tom, jak se suší prádlo v autě a kam všude by se dalo pověsit. A podobných otázek dostanu asi tak patnáct denně.
Další oblíbená otázka je “Neviděla jsi můj telefon?” Ale na tu už většinou ani neodpovídám.
Jinak si na sebe s mamkou už docela zvykáme. Všechny výlety vymýšlím ve dvojím provedení. Krátký výlet pro mamkou, dvou až tří násobný pro mě. Případně jdu na víc kopců a mamka zatím vaří dole na parkovišti večeři. A musím říct, neznám lepší pocit než se vracet dolů z kopce a v údolí cítit vůni své večeře.
Když nám v pondělí vyměnili prasklé okno, sedla jsem za volant a čtyři hodiny se řítila jižním směrem, abychom dohnaly časové ztráty oproti mému napěchovanému harmonogramu. Ještě ten den jsme ujely 250 kilometrů a spaly jen kousek od Dunedinu, kde jsem původně chtěla spát. Prošly jsme se po Moeraki Beach, viděly kulaté balvany a mamka byla nadšená z lachtana, který ležel na pláži jen pár metrů od nás a ona ho mohla dlouze pozorovat. Tak dlouze, že já pak málem nestihla západ slunce, což je moje aktuální závislost.
V úterý jsem nás opět vyhnala na kopec a pak pro jistotu ještě na nejstrmější ulici na světě. Na tu si už mamka s sebou radši vzala hůlky. Pak jsme ještě proběhly Dunedin, zajely na Nugget Point a přesunuly se až do Lumsdenu, kde jsme spaly přímo za pražírnou kávy.
Ve středu ráno řádně pršelo, a tak jediné co jsme dokázaly bylo přesunout se z auta do pražírny. Daly jsme si kávu a setrvaly tam asi tři hodiny, než přestalo pršet. Už se sluncem v zádech a úsměvem na rtu jsme zase vyrazily. Nečekaně na další kopec. Respektive kopce. Přesunuly jsme se do Fiordlandu, kde je jeden krásný kopec vedle druhého, a tak jsem to nevydržela a na dva z nich jsem bleskovou rychlostí vyběhla. Na Key Summit šla i mamka a jsem za to moc ráda, výhledy z něj byly opět nezapomenutelné. Mamku ale ještě víc nadchlo, že viděla růst orchidej ve volné přírodě. Já pak ještě šílenou rychlostí upalovala k Lake Marian. Neměla jsem na to už moc času, vyrážela jsem až v 6 večer. V kempu pak měla mamka nejsilnější zážitek celého dne, když jí zrzavá slepice ukradla houbičku na nádobí. Až později jsme zjistily, že zrzavá slepice byl pták Veka pověstný svou zlodějskou povahou.
Poslední týden jsem si každý večer přála, aby ve čtvrtek pršelo. Měly jsme v plánu jet na projížďku lodí do Milford Sound, místa plného vodopádů, které se ale objevují jen za deště. Na skalách obklopujících Milford Sound totiž není žádná půda, která by dešťovou vodu mohla absorbovat, a voda stéká po skalách přímo dolů. Má přání byla vyslyšena. Možná až příliš doslovně a lilo jako z konve. Ale těch vodopádů, které jsme viděly! Včetně jednoho, který tekl vzhůru.
Taky jsme měly tu čest potkat se s papouškem Kea, jediným horským papouškem na světě. Jejich největší zálibou je ničení všech aut v dosahu, a tak když jsme potkaly jednu jejich rodinku, na procházku jsme šly radši každá zvlášť. Ta, co zůstala na parkovišti měla totiž za úkol bránit auto před papouščí demolicí vlastním tělem.
V pátek jsme měly odpočinkový den. Respektive den bez kopce. Šly jsme jen do záchranné stanice pro kiwi a jiné ptáky, což je místo, kde já si rozhodně neodpočinula. Ptáci nejsou úplně bod mého zájmu a navíc jsem musela dávat dobrý pozor na všechno, co chovatelé říkali, abych to pak mamce mohla tlumočit. Jediné pozitivum na celém dni byla zmrzlina v nejlepší zmrzlinárně na světě.
Na sobotu jsem měla velký plán. Sbalila jsem si spacák a vařič do batohu a s úsměvem na tváři se celý den těšila, až večer vyrazím na chatu a přespím na kopci. Během dne jsem mamce splnila její veliký sen, jít do místního sekáče, neboli OpShopu, jak se jim tu říká. Taky jsem se zvládla předávkovat kávou a cukrem, což je moje oblíbená disciplína, takže jsem musela ještě vyběhnout na další kopec, aby se mnou bylo k vydržení.
Pak už konečně nastal čas na cestu na chatu. Dojely jsme na parkoviště, odkud jsem měla vyrazit. Poměrně hustě pršelo, ale to mě nijak nezneklidňovalo, vzala jsem si nepromokavou bundu, batoh zabalila do pláštěnky a vyrazila. Ušla jsem 100 metrů k začátku treku a přede mnou tekla řeka. Za normálních okolností je v těchto místech malý pramen, který se dá snadno překročit. Teď se od břehu k břehu rozlévala obří, divoká řeka, kterou rozhodně nebylo bezpečné překračovat. Na protějším břehu ale stálo pět hikerů, kteří právě přišli z kopce dolů a potřebovali se přes řeku dostat k autům. Po hodině neúspěšných pokusů o překročení, jsme se o ně my na druhém břehu začali opravdu bát a zavolali 111, místní tísňovou linku. Nakonec se jim všem podařilo půl řeky přejít a druhou půlku přeplavat, ale strach jsem o ně měla ještě půl večera, museli být promrzlí do morku kostí. Když přijeli pánové z 111 a všichni hikeři už byli v pořádku na našem břehu, bylo mi trošku hloupé záchranáře prosit, jestli by mě nedostali na druhou stranu a musela jsem se smířit s tím, že na chatě dnes nespím. A taky s tím, že mě čeká další miliarda otázek typu “Kam to jedeme?” a “Jak se to tu jmenuje?” nebo “Na co to teď koukám?”
