Hned následující den po Iron Manovi jsme si vypraly všechno oblečení, naobědvaly se v autě (protože strašně pršelo) a vyrazily na náš Wwoofing číslo dvě k Rosemary.
Proč jsme praly před tím, než jsme jely k někomu domů? Za A abychom nesmrděly u někoho doma víc než je potřeba a za B protože Rosemary žije “off grid internet and electricity”. Co znamená “off grid” jsme nevěděly, ale mít ve stejné větě slova vypnuto a elektřina zní, jakože tam nebude elektřina (nebo aspoň mě). Nevěděly jsme tedy do čeho jdeme a trochu jsme se obávaly, že budeme vařit na ohni a svítit si po večerech svíčkama.
Už cesta k Rosemary byla poměrně napínavá. Žije totiž 40 kilometrů od hlavní silnice (a 65 kilometrů od města s obchodem). Posledních 15 kilometrů už cesta nebyla ani zpevněná a přímo k domu jsme jely přes visutý most, který vypadal že je spíš pro pěší než pro auta.
Když jsme dojely k Rosemary na zahradu, potkaly jsme bosou stařenku, která zrovna sbírala lískové ořechy v křoví. Nebyla jsem si jistá, jak moc je ještě při smyslech, ale během pár chvil se ukázalo, že to je dáma s obrovským přehledem a mnohem lépe při smyslech než my všichni kolem. Hned vzápětí jsme totiž potkaly ještě dalšího wwoofera Alexe, 24 letého klučinu z Velké Británie. Dali jsme si čaj a Rosemary nám začala vyprávět a vyptávat se nás. Po tom, co jsme odpověděly, co dělají naši rodiče, co děláme my a jaký byl doposud náš pobyt na Novém Zélandu, jsme dostaly propustku se jít zabydlet.
Naše obavy z nedostatku elektřiny byly úplně zbytečné. Rosemary má na střeše veliký solární panel, vodu čerpá z potoka a i když u ní není mobilní signál, má po celém domě rozvedené wifi připojení. Takže když neprší tři dny v kuse, elektřiny má až až.
K večeři jsme pak dostaly úplně dokonalou frittatu a ještě dokonalejší dezert v podobě jablkovo-ostružinového crumblu. Takhle nějak vypadaly i naše následující dny. V 8 byla snídaně, po ní jsme šli pracovat, v 10 jsme dostali kávu a koláč, pak ještě chvíle práce a ve 12 oběd. Odpoledne jsme měli volná a v 7 jsme dostali výbornou večeři a ještě lepší dezert. U každého jídla jsme živě diskutovali o nejrůznějších tématech. Rozdíly mezi Novým Zélandem a Británií oproti Česku, jak kdo slaví Vánoce, co si myslíme o filmu Barbie nebo třeba jaký rozdíl je mezi pudinkem a dezertem. V anglicky mluvících zemích totiž sladkému chodu po večeři říkají mimo jiné i pudink. To pro nás bylo velice matoucí, protože většina podávaných dezertů měla strukturu podobnou našim českým pudinkům.
Co se práce týče, nebyla nějak zvlášť náročná. Především proto, že jsme pracovat začínali kolem 9, u kávy v 10 jsme obvykle poseděli aspoň 30 minut a pak do 12 už moc času nezbývalo. Taky ale dopoledne často pršelo. To nám Rosemary řekla, že práce na zahradě nemá cenu a šli jsme zavařovat jablka a broskve.
Na zahradě jsme pak měli tři hlavní úkoly: 1. shrabat trávu, 2. hon na ostružiny a pak 3. vyplít záhon s malinama.
Shrabat trávu byla nečekaně velká výzva. Rosemary zahrada sice není moc velká, ale je tak neuvěřitelně členitá, že tráva nakonec zabírá poměrně velkou plochu. Práci jsme si rozdělili tak, že dva hrabali a jeden jezdil mezi nimi s kolečkem. Právě kvůli té členitosti nebylo vůbec jednoduché druhé dva najít.
Hledání nebylo jednoduché ani při honu na ostružiny. Ostružiny jsme totiž měli hledat jen v neposekané části zahrady. Náš hon tudíž vypadal tak, že jsme si každý vzali svoji zbraň (lopatu, nůžky nebo krumpáč) a vyrazili hledat. Jednou za 10 minut jsme našli zbloudilou ostružinu, vykopali ji i s kořenem a šli hledat dál.
Naopak na plení jsme měli velmi specializované zbraně. Pocházejí z Japonska a jsou dělané přímo na plení. Z jedné strany je čepel rovná a z druhé oblá. Když plevel tuto zbraň uvidí, skáče ze země skoro sám.
Po odpoledních jsme různě běhali či chodili po okolí, skládali puzzle, zašli si do místní kavárny (kde jsme dostali sušenky zadarmo) nebo si šli zaplavat do řeky a pod vodopád.
Jednou jsme ale dostali “propustku” na celý den. Dvě hodiny cesty od Rosemary se nachází národní park Tongariro, přes který vede 19 kilometrů dlouhý trek Tongariro Alpine Crossing. Cesta vede mimo jiné i přes stále ještě aktivní sopku Mount Ngauruhoe, lépe známou pod jménem Mount Doom neboli Hora Osudu. Nabalili jsme si svačinky, vstali v 5:30 a vyrazili za novým dobrodružstvím. Jak to celé dopadlo se můžete podívat zde:
https://www.instagram.com/reel/C4e8IInPENT/?igsh=MWZiYW5rYTk0b2ttaQ%3D%3D
Večer po příjezdu nás doma opět čekala úžasná večeře a ještě lepší dezert.
Na poslední den si pro nás Rosemary připravila ještě jednu speciální práci. Posadila nás do auta, každému dala do ruky lopatu, do kufru hodila několik velikých pytlů a odvezla nás ke svému bráchovi na farmu. Pak nás poslala k ovčímu přístřešku, po přístřeškem odšroubovala jedno dlouhatánské prkno a nahnala nás pod něj. Skrývaly se tam totiž hromady ovčího trusu, kterými chce Rosemary v dalších dnech, nebo možná spíš letech, hnojit svoji zahradu. Za úkol jsme měli tím trusem naplnit pytle, které si přivezla a dát je zpět do auta. I když se jí do auta vešlo pytlů jenom šest, šla si ještě dalších šest půjčit. Následně pod přístřešek vlezla (ve svých více než 75 letech) taky a začala plnit pytle hovínky s námi. Nás a prvních šest pytlů hoven odvezla domů na oběd, otočila se a jela pro zbylých šest pytlů.
K večeři nám pak připravila domácí pizzu a karamelový dort! Mimochodem karamelový dort jsem si tajně přála už od prvního dne. Následně jsme si všichni společně zahráli hru The Mind, naučily jsme Alexe a Rosemary, jak se hraje pexeso a s ještě stále plným břichem si šly užít poslední noc v posteli. Přesouváme se totiž za prací na jablečnou farmu, kde určitě v posteli spát nebudeme.
