Jak dopadla má kariéra v kavárně? První den jsme se kopaly do zadku nudou, protože dánské děti, které k nám přijely na lyžák, měly ještě dost zásob z domu. Pak to ale nabralo rychlý spád. Hned druhý den jsem při dělání šesti hamburgerů najednou spustila požární alarm, který nešel deset minut vypnout a třetí den se ze mě stal šéfkuchař.
Kolegyně a nejdůležitější člověk celé kavárny, na které stojí celý provoz, dostala volno. A já jsem po dvou dnech zaučování dostala celou kavárnu na starost. Naštěstí jsem na pomoc dostala ještě kolegyni Norku. Ta střídavě pracuje v půjčovně lyží a na vleku, takže byla v kuchyni stejně ztracená jako já, ale aspoň umí norsky, tak jsem ji postavila za kasu. Navíc z ní během dne vylezlo, že je její táta Dán, takže naštěstí rozuměla úplně všemu. Naopak já jsem v kuchyni nerozuměla vůbec ničemu a jenom matně jsem vzpomínala, co mi to Ieva předešlé dny říkala.
Třeba “vždycky si nastav časovač” byla hodně oblíbená rada. Řídila jsem se jí tak poctivě, že jsem si jednou nastavila časovač a odešla na záchod. Mezitím jsem zapomněla proč jsem ten časovač nastavovala, ale když zazvonil, myslela jsem, že byl na skořicové šneky, které jsem nedala do trouby. Když jsem si jich všimla, nastavila jsem další časovač a tentokrát jsem už zvládla dát i ty šneky do trouby. Až o dalších 15 minut později jsem zjistila, že ten první časovač nebyl na šneky, ale na pizzu, která byla chudák celou dobu v jiné troubě.
Další oblíbené pravidlo “vždy si naolejuj vaflovač” taky zůstalo jen v oblasti teorie. První 4 vafle se snažily mi to opakovaně vysvětlit, ale až těm dalším jsem dopřála dostatek oleje pro to, aby se neroztrhly při otevíraní vaflovače. Na poslední dvě jsem přišla až večer při uklízení. Vaflovač jsem sice vytáhla ze zásuvky, ale jaksi jsem nezkontrolovala, jestli byl v tu chvíli prázdný, takže jsem vytvořila dvě skvělé sušenky ke kávě.
Taky jsem pět kuřecích baget dělala dvě hodiny, protože mi do jejich výroby vždycky vlezlo něco důležitějšího, neukázala jsem kolegyni, kde najde hotové vafle, takže jsme za celý den neprodali ani jednu, zato jsme prodaly 30 panini a 30 kousků pizzy. Moc nechápu, jak se nám to podařilo, vzhledem k tomu, že každý jeden kus by měl být v troubě 10 minut a jídlo jsme nevydávaly déle než dvě hodiny. Ale zvládly jsme to a nikdo si nestěžoval.
Čtvrtý den jsme měli už tak plno, že zákazníci seděli úplně všude, včetně na zemi pod výdejním pultem. Ieva už naštěstí byla zase zpět a já mohla být aspoň vnitřně v klidu, ale všechno ostatní jelo na plné obrátky. Přístroj na horkou čokoládu se nezastavil a my taky ne. Venku bylo -28°C, takže hlavním hitem byly horké nápoje a prosba, jestli bychom dětem mohly rozmrazit svačinu. Děti sice měly připravené chleby od snídaně, ale venku jim zmrzly a nedaly se jíst. Musely jsme jim je ohřívat v mikrovlnce. Akorát v tu chvíli jsme toho už měly v hlavách tolik, že na mě Ieva začala mluvit lotyšsky a já si toho ani nevšimla a šla ohřát chleba, přesně tak, jak mě v lotyšštině prosila.
Po tomto dobrodružném dni v kavárně jsme šly ještě pomoct kolegovi do půjčovny lyží. Všech 120 Dánů vrátilo svoje půjčené lyže ve stejnou chvíli a odjelo pryč. Po uklizení 120 párů lyží na správné místo se kolegové začali chystat na další směnu, protože večer bylo noční lyžování a já vyrazila do hotelu, kde jsme podávali dvě večeře za jeden večer. Po 13 hodinách v jedné a následně druhé práci, kdy jsem jedinou pauzu měla po cestě mezi nimi, jsem stihla spát krásných 5 a půl hodiny a mohla jsem vyrazit zase na ranní směnu začínající snídaní.
