Co dělat s přemírou volných dní v práci? Variant se nabízí mnoho. Vyrazit na procházku, celý den ležet na gauči, jít lyžovat, jet stopem do města, uvařit společnou večeři… tohle všechno jsme s kamarády, při čekání na nové hosty, opakovali v pravidelných intervalech asi týden a půl v kuse. Pak nás to ale přece jenom přestalo bavit a vyrazili jsme na výlet.
Cíl byl jasný, nejdelší silniční tunel na světě, Lærdalstunnelen. Místo od nás vzdálené 142 kilometrů a asi tři hodiny cesty. Na výlet jsme si vyhradili celý den a doufali, že denní svit zastihneme na správných místech.
Odjezd v 7:45 sice docela bolel, touhle dobou obvykle bývám ještě v posteli a teprve se snažím vstát, ale jestli chci něco vidět, musím se trochu překonat. Lehké překonávání bylo potřeba i vzhledem k venkovní teplotě, která místy dosahovala až -24°C. Ale my stejně většinu času strávili v autě a ven vždycky jen vyběhli pro fotku, tak se ten mráz dal celkem vydržet.
Vzhledem k brzkému startu jsme první hodinu jeli potmě a jediné, co jsme mohli sledovat byla námraza na oknech zevnitř. Kolem 9 ráno se ale už pomaličku začalo rozednívat a my viděli probouzející se krajinu v přímém přenosu. Prvním tunelem jsme projeli přímo ve chvíli východu slunce, kdy se celá obloha zbarvila do růžova, takže naše první zastávka byla jasná. Tohle vidět z auta nestačí. Zastavili jsme na prvním možném odpočívadle, vyskákali z auta, zabalili se do všech šestnácti vrstev a začali pózovat na nespočet fotografií.
Dál jsme postupovali dalšími a dalšími tunely a s každým průjezdem tunelu se nám naskytla úplně nová dechberoucí scenérie. Pokaždé jsme zastavili, vyskočili z auta, vyfotili si výhled i sebe a jeli dál. Až jsme dojeli dolů do údolí uprostřed fjordu. Tento fjord je tak hluboký, že do něj od října do února vůbec nedopadá sluneční svit. Úplně na konci fjordu se nachází městečko Aurland, které naší “novozélandské” posádce velmi připomnělo Auckland. Stačilo vyměnit jen dvě písmenka. To je ale jediné, čím si jsou tato dvě města podobná. V Aurlandu jsme původně hledali jen veřejný záchod a obchod k nákupu svačinek do tunelu, ale já jsem tam čirou náhodou našla i hřbitov, na kterém bych si chtěla zarezervovat jedno skromné místečko na “stáří”. Ještě nikdy jsem neviděla hřbitov s krásnějším výhledem.
Absenci slunce v údolí jsme se rozhodli si přece jenom aspoň na chvíli kompenzovat a vyrazili jsme nahoru na vyhlídku Stegastein. Byla to trochu hra o čas, protože slunce se nebezpečně rychle blížilo k horizontu, ale přece jenom jsme to stihli. I když naše auto by bylo o hodně radši, kdybychom tak nespěchali, nebo ideálně kdyby mohlo zůstat dole. Ale nemělo na výběr a nakonec nás tam vyvezlo. A za odměnu mělo dlouhou přestávku na oddych, protože my jsme si chtěli vyhlídku pořádně užít. Nebýt -20°C, sedíme tam ještě o hodně déle. Zima nás ale přece jenom přesvědčila, že je čas se zase posunout o kousek dál. Teď už konečně do tunelu Lærdal.
Než jsme dojeli do nejdelšího tunelu na světě, měli jsme za sebou už asi deset kratších tunelů, takže když jsme vjeli do naprosto stejně vypadající díry v hoře, byli jsme docela zklamaní. Čekali jsme senzaci. Po pár kilometrech se ale z dáli začalo nořit modré světýlko, které slibovalo jiné výhledy. Když jsme k němu přijeli, dostali jsme se na malé odpočívadlo uprostřed tunelu, kde jsme mohli zastavit a vyfotit si neobvyklou hru světel na stěnách tunelu. Na celkové délce 25 kilometrů jsme tato odpočívadla potkali ještě dvě a byli jsme poměrně spokojení. I když kdyby to byl jediný cíl celodenního výletu, úplně by nás to neuspokojilo. Další zajímavostí v tomto tunelu byla teplota, která se cestou vyšplhala až na 18°C, což vzhledem k -20° na obou koncích byla docela příjemná změna. Jedno odpočívadlo jsme kromě místa k focení chtěli použít i jako ohřívací stanici, ale kvalita vzduchu nás přesvědčila, že jsme spíš tým zima a vzduch než smrádek a teplíčko.
Na druhé straně tunelu jsme ještě zastavili ve městečku Lærdel, podle kterého se celý tunel jmenuje. V tomto ročním období ale bylo městečko téměř prázdné a připomínalo spíš město duchů než “administrativní centrum” jak hlásá Wikipedie. I když byly teprve dvě odpoledne, sluníčko si řeklo, že už mu to pro dnešek stačilo a vyrazilo na kutě. Mně, zarytému spáči ve všech dopravních prostředcích, to na elánu moc nepřidalo a začala jsem usínat taky. Probudila jsem se zase až s dalším výhledem na růžovou oblohu. A myslím, že jsme si náš výlet nemohli načasovat lépe, protože hned po západu slunce jsme vjeli do mlhy a neviděli už vůbec nic. Teda kromě domu se stromem na střeše a losa nebezpečně se blížícího k silnici (naštěstí ho naše zvědavost vystrašila natolik, že se otočil a na silnici vůbec nedorazil).
Po příjezdu jsme byli tak vyčerpaní novými zážitky, že jsme si každý zalezli do svého koutku a na zbytek dne odpadli. Taky jsme museli rychle nabrat síly, protože druhý den na nás už konečně čekala další práce.
